21. listopadu 2019

Vůně života, lásky a smrti – napsala Asja Žilová

„Babi, proč si před modlitbou umýváš oči, uši, ústa, ruce? Vždyť Bůh není, a pokud ano, nemůže vidět každého modlícího se člověka,“ ptala jsem v dětství babičky.
„Dítě, Bůh je. A je proto, abychom byli čistí na těle i na duši. Myju si oči, abych svět viděla jasně. Uši, abych slyšela nejen to, co slyší každý. Ústa, aby z nich nevyšlo špatné slovo. Ruce, abych mohla ukázat Bohu, že bych neublížila ani mouše.“


Teď ve vedlejším pokoji ženy omývají tělo mé babičky na cestu k Bohu a ona navždy opustí svůj dům. Dům provoněný hřebíčkem, skořicí, růžovou vodou, jablky a chlebem.
„Babi, a proč tvoje koláče a všecko, co vaříš a pečeš, nám tak chutnají?“ vyzvídala jsem také.
„Protože vás všechny mám ráda. A láska je dobrý kuchař,“ smála se.
Posledních několik dní babička nevstává z postele. Vím, co to znamená, proto se jí snažím jí nablízku. Včera se mě zeptala: „Růže kvete, viď?“
„Ano, babi, kvete.“
Před lety, kdy dovolili Tatarům navštívit Krym, strýc dovezl keřík žluté růže. Babička ji zasadila před domem. Teď vůně bohatě kvetoucího keře pronikala do otevřeného okna.
„Dones mi jednu růži, dítě.“
Babička si položila žlutý květ na hruď a její slabá ruka se dotkla mých vlasů. Lehký úsměv ozářil její obličej. Určitě jí ta květina připomněla nejhezčí okamžiky života.
S posledním nádechem sladké vůně se má milovaná babička loučila se světem a s domem, kde jsem se cítila líp, než kde jinde. Čistota a vyrovnanost babičky mě chránila mne od všeho zlého. Vždycky jsem se ráda k ní tulila. Hezky voněla, ruce měla jemné. A když hladila mé vlasy, anebo jen položila svou dlaň na mou hlavu, všechny trable života mizely.

Babička odešla v klidu s láskou v srdci a já jsem se musela navždy rozloučit s dětstvím i s domem, který právě jen a jen díky ní vždy voněl láskou, životem a žlutou růží...
















































































Původní verze:

Vůně života, lásky a smrti
      - Babi, proč si před modlidbou umýváš oči, uši, za ušima, ústa,  ruky? Vždyť Bůh není, a pokud ano, nemůže vidět každého modlícího se člověka. Ptala jsem v dětství babičky. 
     - Dítě, Bůh je, a je proto, abychom  byli čistí na  těle i na duši. Omývám oči, abych svět viděla jasně, uši, abych  slyšela ne jen to, co slyší každý, ústa, aby z nich nevyšlo špatné slovo, ruce, abych mohla ukázat Bohu, že bych neublížila ani mouše.
     - A proč tvoje koláče a všecko co vaříš a pečeš, tak chutnají ?
     - Proto, že vás všechni mám ráda. A láska je dobrý kuchař.
Babička jíž nekolík dni nevstava s postěli, vím co to znamená, proto snažím se být jí nablizko. 
Včera se mne babička zeptala :   "Růže kvete viď." 
- Ano, babi, kvete.
- Dones mi jednu růži, ditě.
Před lety, kdy dovolili Tatarům navštívit Krym, strýc dovezl keřík žluté růže. Babička zasadila tu jí pod okna domu. Teď vůně bohaté květoucího keře pronikala do otevřeného okna.
Babička si položila na svou hruď žluty květ, její slabá ruka  se dotkla mých vlasů. Lehký úsměv ozářil její obličej, asi vůně růže připomněla nejhezči okamžiky jeí života. S posledním nadechem sladké vůni loučila se má milovana babička ze životém. Odešla v klidu s láskou v srdci.
Ve vedlejším pokoji ženy naposledy omývaí tělo mé babičky na cestu k Bohu.
Dnes babička opusti svůj dum. Dům provoněný hřebíčkem, skořicí, růžovou vodou, jablky a chlebem. Vůni navždy spojené se životém babičky.
Zde jsem citila líp, než někdy jinde. Čistota a vyrovnanost babičky chranila mne od všeho zlého. Nekdy jsem od ní neslyšela nadávky. Vždy jsem se ráda k ní tulila. Hezky voněla, ruce měla jemne. A když hladila mí vlasy, a nebo jen položila svou dlaň na mou hlavu - všechny trable života mizely.
Dnes loučím se s babičkou, z domem,  který vždy voněl láskou, životem a žlutou růží ...

Žádné komentáře:

Okomentovat