18. listopadu 2019

Od gauče ke startu - napsala Lea Mandíková

První, co mne ráno napadlo je, že jsem cvok. Je neděle, za okny to nádherně rozehřívají podzimní paprsky a já budu muset vylézt z postele. Nejradši bych lenošila, ale čeká mě můj první závodní běh na 10 km v životě. 

Ve škole jsem běhy nenáviděla. Teď je mi něco přes 40cet a pouštím se do toho dobrovolně. Trénovala jsem jen doma na běhacím pásu, venku jsem neběžela nikdy, protože se moc stydím. Mám radši chůzi. Při běhu mám nekoordinované pohyby a představa, že mě u toho někdo uvidí, mi není příjemná. Jen dnes mám jiné důvody.

Dávám malou snídani a řeším, jako každá ženská, co na sebe. Na běžeckých závodech jsem nikdy ani jako účastník nebyla. Dost na tom, že budu zpocená a celá rudá, tak aspoň outfit ať je OK. Natahuji modrou sportovní sukýnku a černé tričko Adidas, ať jako sportovec aspoň působím. Řeším, kam si připnout startovací číslo. Moje prsa béčka mi moc nepomáhaj. Zdá se mi, že číslo musí překážet úplně všude. Přesouvám ho na svůj pupek, ani tam to není lepší. Vracím se k původní variantě. Abych dodala svému vzhledu aspoň trochu šarmu, přidávám modrý saténový šáteček na krk a malý parfém do kapsy.
To teda fakt dostalo mého muže. On, coby sportovec si žádný parfém nebere. Jaká škoda, říkám si. Zkontroluju, zda mám sluchátka a telefon s muzikou a můžem jet směr Lausanne.
Hned u příjezdu jsem úplně vedle. Parkujeme necelý kilometr od startu, takže budu muset k 10 km přidat ještě jeden. Pořád si říkám, proč tu vlastně jsem. Pak mi to docvakne. Nebýt mého neposlušného srdce, které nepracuje tak jak má, nikdy bych se na takovou zkoušku nedala. Ale řekla jsem si, že když uběhnu desítku, třeba nebudu mít takový starch, že srdíčko zase zastávkuje. No, tak jsem tady. Začínám nasávat závodní atmosféru. Překvapivě mě to začíná bavit. Řadím se do posledního závodního bloku. Limit zde je hodina a půl. To je pro mne, co trénuji 35 dní celkově dobrý odhad. Původně jsem trénovala na 5km, ale pak jsem zjistila, že se žádných 5 km v Lausanne neběží.
To mě zaskočilo. Přihlásila jsem se tedy na 10km a trénovala s aplikací 10 km pro iphone. Díky Apple, je fakt dobrá. Pomáhá těm, co nikdy neběhali, se pomalu a v klidu na závody připravit. Pěkně zvolna. Teda, když se to dodrží. Trénink je rozložený na 14 týdnů. Já jsem se rozhodla na poslední chvíli a trénovala 35 dní.
Těší mě závodníci kolem mne a věřím, že mi k dokončení závodu pomůže i síla skupiny. Všichni dobře naladění, s muzikou ve sluchátkách, různé věkové i váhové kategorie. Mých 67kg se tu hravě schová. No hurá, aspoň něco.
Minuta do startu a … vybíháme. No, spíš se na začátku tak sunem. Je tu hodně účastníků. Musím pak na netu zjistit, kolik nás vlastně běží. Pouštím do sluchátek něco dynamického. Díky Vláďo, zvolila jsem od tebe Midnight Oil Beds Are Burning. Na hudební sestavě jsem si dala záležet. Bez muziky bych to nedala. Takhle mě na cestě doprovázejí ještě Michal Hrůza s Písní kovbojskou, Ready Kirken a jejich Černý brejle nebo třeba The Animen s My Pretty Ballerina /jediná kapela ze Švýcarska-Carouge/ kterou znám. Doma jsem si to nastavila na 83 minut a tak nějak v skrytu duše doufám, že zaběhnu méně jak za hodinu a půl. Kdybych dobíhala do cíle za skladby Closing time od mého oblíbeného Leonarda Cohena byla bych ráda.
Jde do tuhýho, lidi okolo fakt běžej, no tak se do toho dáme taky. Celkem to jde až do druhého kiláku. Tam mě začíná pobolívat kotník u pravé nohy a holeň při každém dopadu. Tak to u mne vypadá spíš na pokulhávání než běh. Naštěstí se to srovnává cca za další 2 km. Jsem rozčarovaná ze značení. Zoufale hledám značky, kdy bude další kilák za mnou a oni to chytráci značí po 2 kilometrech. To mě teda dostalo, přichází první chůze. Dýchám jak o závod … no konec konců na závodě jsem. Hlavou se mi honí spousta emocí, zda srdce vydrží, co děti doma, moje dojetí sama nad sebou, do čeho jsem se to pustila. Jsem moc ráda, že je hezké počasí, to pomáhá. I trať je OK. Naštěstí žádný velký kopce, jen silnice a občas dlažební kostky. Na těch se mi teda běží blbě.
Mám čas přemýšlet. Střídají se jak radostné myšlenky, tak ty horší. Vrací se mi okamžik mého rozhodnutí, proč jsem se do této akce pustila. Měla jsem to navíc tak hezky vymyšlené. Začnu si trénovat sama, nikomu to neřeknu /přeci jen je to důležité hlavně pro mne/.
Když už jsem věděla, že na start skutečně půjdu, šla jsem s pravdou ven jak u kamarádů, tak u mého sportovního může. To bylo pro mne asi nejtěžší. U nás je laťka sportovců nastavena úplně jinak. Mám doma vytrvalce.
Pořád běžím. Překáží mi brýle v kapse, které pořád kontroluji, aby mi nevypadly. Už bych se s nima neshledala. No a zlobí mne i pás, ve kterém mám mobil a kapesníky. Můj zadek ho pořád posouvá kam nemá a to mi, jak jsem s hrůzou zjistila, taky posouvá mojí modrou sportovní sukýnku, která je spojená s modrejma trenkama. Musí to být pohled. Takže začínám litovat ty, co běží za mnou. Přeci jen je mi čtyřiačtyřicet, mám za sebou tři porody a pěkně se mi to tam vzadu klepe. Tak občas místo běhu dolaďuju módu a sukýnku stahuju zpátky.
Hurá, další značení kilometrů přede mnou, už jen 2 kiláky. Jsem fakt nadšená, že to číslo vidím. Překvapivě ale nejsem tak moc vyčerpaná, jak jsem předpokládala. Běží se mi dobře a když to tak necítím, tak jdu. Nic se neděje … takhle akce je pro mne symbolická úplně jinak. Čas není tak důležitý. Ve sluchákách Promontory a Last of the Mohicans, to se hodí – rytmus je skvělý. V Lausanne je na 10 km moc pěkná trať. K závodníkům jsou milosrdní. Doběh je už jen z kopečka a po rovině. Vidím první doběhové nafouknuté brány, jen si musím počkat na červený doběhový koberec. A jak jsem chtěla, najednou slyším: Closing time. Klaplo všechno. Srdíčko poslouchá, počasí nádherný, dobrá nálada, jsem tu o něco dříve, než jsem myslela. Mám za sebou první běh na 10 km. Doběh za 1h 18min 40 sec.
Díky moc všem, kteří jste mi fandili.

Žádné komentáře:

Okomentovat