28. listopadu 2019

Kurz tvůrčího psaní očima jedenáctileté holčiny - napsala Marta Havelková

Ráda píšu příběhy, jakékoliv, tak mě mamka přihlásila na kurz tvůrčího psaní. Vede ho paní Dana. Je spisovatelka a novinářka a viděli jsme ji i v televizi.
Den kurzu, ten den, právě nastává a já vstupuju do místnosti s bílými stoly. Naštěstí jde mamka se mnou. Je tu ještě jedna holčička, je jí třináct a už je tu po několikáté. Ostatní jsou dospělí.  Jsem nejmladší a nevím, co se po mně bude chtít.
Místnost je celkem velká a z oken je výhled na nějaké firmy a paneláky. No jo, Praha.
Na kurzu jsou většinou paní, vypadají hodné. Jedna mluví slovensky.

Pak jsou tu dva pánové. Jeden je nějaký vědec a pořád něco komentuje a hlásí se. Druhý pán si sedl vedle mě, tedy, posadila ho tam paní Dana. Ten zase mluví hodně spisovně a má brýle.
Většina lidí píše a čte z počítače. Čtou se příběhy, které jsme měli napsat za domácí úkol. Mamka se na mě usmívá a ukazuje, že si mám upravit ofinu, aby mi vlasy nelezly do očí.
 Jsem na řadě se svým příběhem. Ach jo, snad to po sobě přečtu.
Ufff!
Dočetla jsem a můžu si oddechnout a napít se. Teď se konečně zkusím soustředit na to, co říkají a čtou ostatní. Paní Dana vypadá mile a vysvětluje nám, o máme dělat pro to, abychom psali zábavněji a lépe. Stejně si to budu dělat po svým.