22. října 2019

Malá velká Socha Svobody, aneb všechno je relativní - napsala Kristýna Rose

Čekala bych alespoň trochu radosti, když ne přímo jásot a bouřlivé nadšení. Popravdě, čekala bych cokoli, jakýkoli zvuk, jen ne zklamané ticho.  
Děti si to vybraly samy. Šestitýdenní pobyt v USA nabitý výlety a akcemi se kvůli dětem nesměl obejít bez symbolu Ameriky. Ta obří socha je zaujala v knížkách tak, že to bylo nakonec to jediné, co opravdu strašně moc chtěly vidět. Teď ho vidí – a nic.
Po mnohahodinové jízdě autem po nekonečných dálnicích směr New York se před námi otevřel úchvatný pohled na mrakodrapy na podvečerním obzoru. Kochali jsme se tou scenérií a děti nadšeně povykovaly. Jakmile jsme ale poukázali na červánky zalitou Sochu Svobody, nadšená „jé!“ ze zadních sedaček rázem utichla a ve vzduchu bylo cítit zklamání. Upřímně, nebylo divu. Vedle lesa do nebe sahajících mrakodrapů socha z dálky vypadala jako piditrpaslík zoufale mávající párátkem, aby si ho někdo vůbec všiml.

Děti se tolik se těšily na obří sochu a teď se mají spokojit s TÍMHLE? „Žádný strach, vsadím se, že do zítřka vyroste,“ slibovala jsem a modlila se, aby to byla pravda. Zklamané a otrávené děti je to poslední, co by si rodič na cestách mohl přát.
Jak se druhý den naše loď blížila k ostrovu, socha naštěstí skutečně poměrně rychle „rostla“. Že to není žádné tintítko, dcerám došlo nejpozději ve chvíli, kdy jsme stanuli na ostrově a zvedli hlavy vzhůru. Byla tak velká, že vrtulníky, které jí permanentně létali kolem hlavy, v té výšce vypadaly jako otravné mouchy.
Ještě lepší představu o její velikosti nám i dětem zprostředkovala návštěva zbrusu nově otevřeného muzea, kde se naše osmiletá dcera vleže natáhla na celý jeden prst modelu nožky této měděné dámy (v životní velikosti), zatímco její pětiletá sestra zjistila, že by se v pohodě vešla do jejího ucha…
Podtrženo sečteno, socha měří i s podstavcem 93 metrů, bez podstavce 46 metrů. Je vyrobená z měděných plátů, které časem zoxidovaly na dnešní zelenou barvu, a které byly jako puzzle poskládané a sešroubované k sobě. Díky tomu mohla být socha v roce 1886 relativně snadno převezena z Francie lodí na místo určení – v krabicích, rozložená jako nábytek z Ikey.
Socha je tedy dutá a uvnitř je ocelová konstrukce, kterou vytvořil Gustav Eiffel tři roky před svou slavnou věží v Paříži. Po úzkém točitém schodišti se dá vylézt soše až na hlavu, ale vstupenky je nutné rezervovat minimálně půl roku předem, navíc tam dnes nepouští malé děti, tak jsme měli pro letošek smůlu. Holkám ale bohatě stačil výšlap na podstavec pod sochou, odkud byl nádherný výhled na New York, moře a lodě. I z této úrovně jsme mohli nahlédnout té gigantické dámě pod sukni do jejích útrob a spatřit tu ocelovou kostru od paty až k hlavě v celé své kráse.
Dříve se dalo vylézt nejen soše na hlavu, ale po dalším schodišti i na pochodeň, kterou drží v ruce. To už dnes ze statických důvodů není možné, nicméně originální pochodeň i s ochozem jsme si mohli zblízka prohlédnout v muzeu hned za sochou.
Děti byly z cesty tedy nakonec nadšené a po původním zklamání už nebylo ani památky. Nebylo pochyb o tom, že socha JE obří a impozantní. Tento dojem nám vydržel skutečně dlouho – nejmíň do dalšího dne, kdy jsme vyjeli do 102. patra nejvyššího mrakodrapu západní hemisféry. Ten se svou více než půlkilometrovou výškou opodál stojící chuděru Sochu Svobody zase hravě strčil do kapsy.

Žádné komentáře:

Okomentovat