24. října 2019

Hlídala jsem malou opičku - napsala Bohuslava Kopřivová

Nad kráterem Ngoro Ngoro zapadá slunce. Z okna hotelu ho máme jako na dlani. Stáda zeber, pakoňů, gazel a dalších zvířat si pochutnávají na večeři. Všude vládne klid a mír, a to samé vládne i v mé duši. Odcházíme na večeři, ale co to? Na okno skočila opička, v náručí tiskne miminko a uvelebí se na zábradlí do kouta a přitiskne se na sklo. 
Večeře jde stranou a já se nemůžu od této podívané odtrhnout. Matka je zřejmě unavená a zdá se, že hned usnula. Zato miminko má elánu dost, začíná pěkně zlobit. Vystrkuje jednu nožičku za druhou a pak i tlapičky.
Když se to zdá matce moc, tak ne zcela jemně je přimáčkne na svoje bříško. Situace se několikrát opakuje a když už miminko vystrčí i hlavičku, matka jedná razantněji. Z mého pohledu to vypadá, jako by ji dala malou facku a silně přimáčkla na sebe. Chvíli byl klid, který narušil zřejmě otec rodiny. Přiskočil na zábradlí, přitulil se k matce i miminku a vypadalo to, že zde budou spát všichni dohromady. Miminko se ale začalo znovu předvádět a tak je možná, že to byl důvod, proč je otec opustil. Já ale ne, uvařila jsem si kávu, dala křeslo k oknu a vydržela jsem tak celou noc. Ráno si všichni libovali, jak se krásně vyspali, jen já měla kruhy pod očima. Manžel všem vysvětloval důvod, prý jsem celou noc hlídala opičku, aby nespadla ze zábradlí.

Žádné komentáře:

Okomentovat