21. září 2019

Výluka - napsala Hana Kavalová

„Dvakrát lungo a cheescake,“ objednala Stará s úsměvem.
„Myslíš, že můžu?“ optala se Nová.
„Můžeš, všechno, co chceš. Je to tvůj život. A pamatuj, že všichni se k tobě budou chovat přesně tak, jak jim dovolíš,“ řekla Stará moudře.
„Nechápu to,“ zavrtěla hlavou Nová. „Znám tě jako své boty. Tak dobře a tak dlouho. Tolik toho znáš, z knížek načteno, ze života odžito. Všem umíš poradit. Můžeš mi, laskavě vysvětlit, proč se s tím už konečně taky sama neřídíš?“
Stará zůstala sedět s otevřenou pusou. Začala se cítit dotčeně: „Aha, tak nové koště dobře mete. Podívejme na ní, jak se chová. Nová je tady a drzá jak opice. Přirozená, otevřená, ale …“ pomyslela si v duchu.

A najednou ji to došlo. Naposledy se svým uplakaným pohledem podívala do tváře své Nové. Ta seděla pohodlně, spokojeně, klidně a s úsměvem a jen tak se radovala ze života. Byla sebou.
Stará v ní na poslední chvíli přehodila výhybku a místo bolestného úšklebku se rozesmála.
„Dobře, ty,“ řekla. „Ty mi dáváš.“
Obě věděly, že takhle spolu sedí naposled. Užívaly si spolu celý večer. Nasmály se, poplakaly, zavzpomínaly a na rozloučenou se srdečně objaly.
„Děkuji ti za vše, co jsi mě naučila,“ řekla Nová vážně.
„Rádo se stalo a děkuji, že jsi mě přišla vystřídat,“ odpověděla Stará laskavě a s pokorou.
„Mám tě moc ráda,“ řekly unisono a znovu se rozesmály. Byl čas jít domů. Na autobusovou zastávku šly spolu.
„Jé, tady je nějaké oznámení.“
„Výluka na trase z důvodu transformace,“ četly společně.
Staré znovu přijížděla „čtyricetosmička“ s nápisem Minulost a Nové „čtyřicetdevítka“ s nápisem Přítomnost. Naposledy si zamávaly.
Znáte to. Stará s Novou žít zároveň nemohou. Generační rozdíly jsou generační rozdíly.

Žádné komentáře:

Okomentovat