18. září 2019

Romance - napsala Lucie Žeková

Katka Buriánková, Fakulta designu a  umění v Plzni
Karla si nikdy nemyslela, že zrovna jí by tohle mohlo někdy potkat.
Byl až moc krásný. Moc krásný pro Karlu. Ona smolařka a taková šmudla, vedle ostatních působila jako splihlá nicka. To si myslela Karla. On, krásný Karel, tajný sen všech veverek v okolí, si jí určitě nemohl všimnout. Věděla, že na takového prostě nemá. Ale snům se těžko poroučí. Myslela na jeho jiskrný očička, ze kterých koukala kdejaká lumpárna. Jeho krásný, nadýchaný a huňatý ocas, kterým vířil vzduch, když přeskakoval z větve na větev. Lesklá zrzavá srst s lehkým nádechem černého melíru na zádech. Aaach, Karla se noc co noc probouzela rozechvělá touhou po Karlovi.

Pršelo už tři dny, z doupěte na velkém smrku vůbec nevylézala. Večer slyšela venku slabé ale mužné písknutí, pak drápky, jak běží rozhodným krokem vzhůru po stromě a pak... Karlova úplně zmoklá hlava v otvoru jejího doupěte.
„Můžu dál? Jsem úplně durch a potřeboval bych se usušit a trochu zahřát.“
 Karla ani nemukla, nechala zmoklého krasavce vstoupit dovnitř. Nemohla spustit oči z vypracované postavy, která se jasně rýsovala pod zmoklou srstí. Vysušil si srst listím a přistoupil k ní blíž, než by se slušelo.
„Neměla bys trochu místa ve svém pelíšku nazbyt?“
Nevěděla, co na to říct.
Poslední věc, kterou si z toho dne pamatuje, je jak se noří do jeho hebkého a huňatého kožíšku.

Poučení pro málo sebevědomé veverky: Nikdy nevíte, kdy vás váš krásný, vyvolený a nedostupný veverčák bude potřebovat.

Žádné komentáře:

Okomentovat