20. září 2019

Když máš koule - napsala Kateřina Nevolová

Tlustý upocený hovnivál valí svou kuličku vyschlou strouhou potoka, když v tom mu o nos zavadí přenádherně vonící pižmo. Hovnivál vzhlédne a před sebou spatří krásnou berušku. 
Otře si zpocené čelo, nasadí svůj nejlepší úsměv a laškovně na berušku mrkne: „Co bys tomu řekla, puntíkatá krasavice, my dva, teď a tady?“
„No to tedy ne,“ ohradí se beruška.
„Co si o sobě myslíš, já nejsem taková, která by si hned s kdekým začla. A vůbec, podívej se na tu svou kuličku, jak je malá. Kdo chce získat mě, musí být bohatší!“ 
Otočila se a odkráčela pryč.
Honviválovi ukápla velká slina, která se skoulela po jeho bradě až na zem.

Uplynul rok, a ještě tlustší a upocenější hovnivál si takhle funí stejnou cestou a valí před sebou svou kouli. Snad je to náhoda, že na stejném místě zase potká svou krásnou neznámou. Ta udiveně kouká na hovniválovo bohatství.
„Budeš-li moje, bude tohle všechno i tvoje,“ mrkne na ni hovnivál a mlsně se olízne. Beruška hovniválovi neodolá, svlékne krovky a skončí v jeho roztouženém náručí. 
Když je pro všem, hovnivál se na berušku obrátí a říká: „Jak sem řek, tahle koule je vodteďka i tvoje. Pojď tlačit, seš na řadě.“

Poučení: Když už chceš být zlatokopka, nesmíš bejt úplně blbá.

Žádné komentáře:

Okomentovat