19. září 2019

Barevný svět za černobílé totality - napsala Hana Kavalová

Jsem Husákovo dítě. Nestydím se za to. Neboť nemohu se stydět za něco, co jsem nezpůsobila. Pokud to někomu pomůže, jsem malé Husákovo dítě. Uznejte, že porodní váha necelé dvě kila není nijak závratná. Šedesátý osmý jsem nestihla a na ten mumraj dole jsem se dívala pěkně shora, z oblaků.
Do prenatálního života mě stihli zapojit taktak na konci šedesátého devátého. Bylo to na poslední chvíli, jak by se dnes řeklo na „last minute“. Snad oslava Silvestra.
Mí stvořitelé spěchali a ten spěch při výrobě se přenesl i do mých buněk. Netrpělivě jsem na svět vyběhla již v sedmém měsíci.
Nebylo s čím srovnávat, a tak mi přišlo zcela přirozené, že máme bez rozdílu pohlaví všichni stejné dupačky, kamaše i pletené čepice. Rozdíl mezi chlapeckým a dívčím oblečením byl zřejmý. Kluci už tehdy věděli, že modrá je dobrá a holky zdaleka zářily ve svých červených modelech.
My se špatným zrakem jsme byli kouzelní se svými brýlovými obroučkami většími než samotný obličej a skly silnějšími než dno sklenice té nejrůžovější limonády.
Kdo neměl ve výbavě hraček magnetickou tabulku byl mnohem větší outsider než dnešní prvňáček bez mobilu. A pokud jste neměli vrchol všech hlavolamů - Rubikovou kostku, byli jste zcela společensky znemožnění. Místo smailíků v SMS zprávách, čmárali jsme ve vyučování zvrhlé přímo na lavici a vyměňovali si papírky tichou poštou mezi uličkami ve třídě. Kdo koho miluje jsme nezjistili na facebooku, ale bylo to zřejmé ze školní tabule, na které bylo velké srdce a uprostřed jasné iniciály ve tvaru HŠ+MV=VL.
Verzatilkou, která měla sloužit ke psaní, jsme frajersky přetáčeli magnetofonové pásky s oblíbenou hudbou a v mezičase plívali na spolužáky pomerančovou kůru. Holky navíc přetáčely i oči, to když jejich idol s vybraným účesem hodil patkou dozadu a nabídl jim céčka. Dlouze přemýšlet, jak vysvětlit pojem „céčka“ je zbytečné. Tento plastový výlisek nebyl ničím jiným než jednoduše kýčem.
Sportovní či jiné kroužky ve škole byly zdarma a dobrovolně povinné. A tak se stalo, že i já bez naprosté schopnosti zvládnout hudební stupnici jsem několik let zdobila vystoupení školního sborového zpěvu jakožto nejlépe vystupující playbackový umělec a využívala výhod ve formě chlebíčků a bezkonkurenční citrokoly.
Cigarety jsme kradli tatínkům, neboť „moderní bylo kouřit“. Kosmetiku maminkám a po jejich pečlivém nánosu nám ji většinou profesoři smyli ve školním umývadle. První opileckou „opičku“ jsme zažili okolo patnáctého roku věku z vynikajícího vinného moku zvaného „jablečné výtečné“.
Lásky jsme prožívali vášnivě a vůbec jsme si neuvědomovali, jak velký morální prohřešek je pusa na veřejnosti těsně před plánovanou svatbou. Budoucí ženich neměl ani ponětí o tom, že by u své vyvolené mohl přespat a pěkně po každé schůzce odjížděl do svého vlastního pokojíčku, kde mu nad hlavou visel portrét zpěvačky Sandry či Madonny. Než usnul vzpomínal na své děvče a žárlil na plakát dvou krasavců ze skupiny Modern Talking visící nad její posteli.
Svatba nás mladých probíhala v přísné režii těch starých. Počet svatebních hostů, jejich složení i hudební žánr byl pod přísnou taktovkou pánu rodičů. Nevěsta a ženich mohli jediné. Říct si své „ano“.
Někteří z nás začali ještě v té černobílé době pracovat. Žádné poslední prázdniny neexistovaly. Bez vytáček nás hned po zvládnutí školy čekala první práce. Vstávali jsme ve čtyři ráno a nebyl nikdo, kdo by nahlásil naše týrání. O dovolené v letních měsících mohli jsme si nechat zdát, neboť jsme neměli ani zásluhu ve formě odpracovaných let ani jsme doma neměli malé děti. Drbali nás a sekýrovali jako psy a my jim byli jako psi vděční. Štěkat jsme se naučili až mnohem později.
A pak nás probudil cinkot klíčů. Vše je jinak.
Schválně se nedotýkám drátů elektřinou nabitých, které by mohly vyvolávat jiskřivé emoce a politické tření. O tom tento vzpomínkový příběh není.
Byla jsem dítě. Teď jsem žena. Dobře vím, že život je jedna velká změna. S úsměvem vzpomínám na tyto retro chvíle. Nikdy nic není černobílé.
Pár slz občas zaleskne se zpod víček. Svět je barevný jako hromada duhových kuliček.

Žádné komentáře:

Okomentovat