29. srpna 2019

Tundrou a tajgou - napsal Yakeen

Některá města mají osud jako rodiče nevděčných dětí. Odložené v zapomenutí, vzpomínají nad důkazy své bývalé důležitosti. Tak působí Kargopol.
Kdysi řeka Oněga spojovala matičku Rus s Bílým mořem, tehdy jediným námořním přístavem. Pak založili Sankt Petersburg a Kargopol šla do důchodu. V dnes pár tisícovém městečku bývalou slávu připomíná desítka kostelů.
Od romantické řeky naši Expedici odehnala dvojice psů, kteří se přišli podívat, co to na břehu tak voní. Zajímavým jevem je, že o našeho malého psíka Karlose se bojí mnohem víc větší část Expedice, než ta menší. Často se stává, že větší část Expedice je pak tou menší částí, přímo či nepřímo, obviňována z přehnaných obav, až hysterie.

No, ale kdo by musel roztrhat psy, rdousit medvědy, shánět veterináře či odhánět vlky? Aha! To by byla práce pro starostlivou větší část výpravy a proto, pro nás soudné, je její opatrnost projevem obezřetné moudrosti.
Jsou místa, která nelze v navštívené zemi minout, a to i přes to, že to každý ví, a každý tam jede. V takových případech hledáme vždycky alespoň alternativní cestu. Na ostrov Kiži jezdí davy turistů loděmi z Petrozavodska několik desítek kilometrů. Náš plán byl dostat se po polňačkách na poloostrůvek vzdálený jen asi půl kilometru od tohoto ostrova a zbytek překonat na naší Expediční lodi, které říkáme Smělá. Oněžské jezero jsme proto objížděli celý den. Nejprve jsme na jeho východním břehu hledali petroglyfy, ale asi jsme je nepoznali nebo neviděli. Každopádně při tom nalezené pobřeží za tu námahu stálo.
Po cestě na zmíněný poloostrov jsme také měli vůbec poprvé příležitost, otestovat ruské zdravotnictví. Začalo to nevinně. Dal jsme si v jedné stolováje (restauraci) žárkoje. To je jako náš guláš, ale servírovaný i s bramborem v malém kameninovém hrnečku. Bylo výborné. Maso se jen rozsýpalo, takže když jsem v soustě narazil na malinkou kovovou pecičku, moje první myšlenka byla že šikovní Rusové ulovili čerstvou zvěřinu a já narazil na brok. Ne. Byla to moje vypadlá plomba. Byli jsme v jednom malém, a z větší části dřevěném, městečku. Rozhodl jsem se tedy vyzkoušet místní stomatologii. Paní na recepci nemluvila anglicky, ale ordinace měla recepci!! Ani nijak jinak se provozovna nelišila od české zubařské ordinace. Během celého zákroku jsem přemýšlel, jak vyjádřit údiv nad kvalitou a moderností služby a přitom neurazit lékařku, když v tu chvíli se ona zeptala: "Kde vám udělali amalgámovou plombu? To už my tady dávno neděláme." Nakonec jsem já jí vysvětloval, že to už je dávno, co ji mám, a že u nás už se taky nedělají.
A pak už jsme celý zbytek dne po asfaltu i neasfaltu jeli na náš strašně alternativní poloostrov, abychom za tmy zjistili, že podobný nápad měl mezi místními kde kdo, a že na konci cesty je prostor pro auta a stany, jakýsi free kemp. Pořád vytrvale pršelo a dul ostrý vítr, takže jsme ráno byli rádi, že nás na ostrov hodil milý pán loďkou a že jsme mohli nechat naši expediční loď i Karlose doma, to je v autě.
Ikonický kostelíček s mnoha cibulovitýma věžičkama a spousta ostatních dřevěných domků na ostrově-muzeu, byla parádní i v té slotě.
Další atrakcí, která je skoro povinná, jsou Solovětské ostrovy o cca 500 kilometrů severněji. Na ty se musí dojet bez auta a nejlépe na víc dní. Za stálého deště a teploty asi 8 stupňů jsme vlastně byli rádi, když nám řekli, že dva dny žádná loď nepojede. Rádi jsme pokračovali dál na sever a přespali někde v lese již buď za, nebo těsně před polárním kruhem. Nevíme, přijeli jsme za tmy, a modrou přerušovanou čáru, která označuje polární kruh na naší mapě, jsme již neviděli.
Druhý den Murmansk. Město hrdina, přístav kam spojenci za obrovských obětí posílali Rusům za války spoustu materiálu. Chtěl jsem vidět atomový ledoborec i přesto, že se jmenuje Lenin, ale mohl jsem to udělat jen zvenku, protože pro návštěvy byl zavřený. Zato jsme mohli navštívit největší školní plachetnici světa. Rusové ji dostali od Němců před sto lety a dodnes je krásná.
Pořád pršelo a byla zima, takže víc než obrovský betonový voják Aljoša, se nám do paměti uložila návštěva bazénu a sauny. Přesto jsme ještě ten den dojeli až k Bárentsovu moři, na nejsevernější bod naší Expedice, do vesničky Teriberka. Pláž na pobřeží Bárensova moře v dešti a 6 stupních nad nulou a daleko za polárním kruhem, sice vypadá jako ta v tropech, tj. má písek a vlny, ale ani zde jsme loďku nevytáhli, i když jsme to ještě doma v českých červnových třicítkách plánovali.
Od místního chlapíka, který na břehu Bárensova moře provozuje kempík s chatkami, jsme se ale dozvěděli, že když arktická cyklóna neřádí jako letos, jezdí se sem koupat lidé z Murmanska. Vše doložil neuvěřitelnými fotografiemi, plné pláže opalujících se lidí. Tím jsme se vlastně dozvěděli, že naše počasí je nestandardně blbé.
Z Murmanska do Teriberki jsme projížděli již tundrou. Věčně zmrzlou krajinu pokrývá jen šlupička hlíny, ale ta dovoluje růst mechům, květinám a křovím v mnohých odstínech zelené a hnědé. Krajina stoupala a klesala v kulatých kopečkách a i v ošklivém počasí byla krásná.
Na počest této skromné krásy a pro oslavu rozlehlosti lesů tajgy, rozhodli jsme se naši letošní výpravu pokřtít jménem Tajga Tundra Expedition 2019. (bude se to báječně vyjímat na mapě, kterou máme nalepenou na boku auta a kam tečkováním zaznamenáváme naše cesty)
Druhý den jsme se začali vracet na jih. Nejprve přes Murmansk do Lovozera, centra sámské kultury. Pěkné muzeum, které jsme navštívili a turistické rádoby Sámské vesničky, které jsme nenavštívili, je asi tak vše co o této nepočetné komunitě svědčí. Sámů zbývá v Murmanské oblasti asi 1600 a ač jim zákon přiznává právo na jejich zemi, praxe je jiná. Ze země se těží co se dá, ryby se loví průmyslově a turistiku provozují ruské firmy. Zbývají jen fotky těchto divokých evropských "indiánů" ze začátku minulého století.
Při našem pozvolném opouštění poloostrova Kola, jsme chtěli ještě prozkoumat vedlejší cesty a zkratka z Kirova do Umby k tomu byla jako stvořená. Jedno celé odpoledne jsme přes obrovské balvany drncali asi 50 kilometrů a když jsme šli večer spát měli jsme před sebou ještě stovku. Večer na břehu jezera uprostřed tajgy stál zato i přes to, že jsme se druhý den museli vrátit když se naše cesta ponořila do močálu. Když jsme se vrátili do Kirova, potkali jsme tam německý pár v superterénním bydlíku, který nám vyprávěl že spolu s dalšími offrouďáky, v počtu asi dvaceti vozů, včetně průvodců a dvou servisních vozidel, jeli část této cesty jako objednané a organizované dobrodružství, na které se sjeli fandové z celé západní Evropy. Vlastně jsme teď rádi že jsme nás samotné, jen s naší Mícou, nenutili tohle absolvovat.
Tak jsme do Umby dojeli až dnes po hlavní cestě. Do vesničky na břehu Bílého moře v Kandalašském zálivu je ale cizincům vstup zakázaný, tak jsme popojeli ještě asi padesát kilometrů a právě kempujeme u moře a pozor, po čtrnácti dnech dnes svítilo chvílemi slunce!!! Nechť svítí i vám. Jestli si to tedy přejete.

http://yakovo.blog.cz

Žádné komentáře:

Okomentovat