11. srpna 2019

Opuštěný – napsala Lenka Košutová

Koly rozřízl další kaluž. Zvolnil tempo a jeho nohy na pedálech zpomalily. Louže nebyly nic, co by Jamie na cestě ze školy nečekal. Většinou mezi nimi ostře kličkoval jako jezdec na slalomu, ale poslední dobou byla jeho mysl moc zaneprázdněná. Přemýšlel a přemýšlel a přemýšlel. Nebylo to pro něj typické. Dumal nad absolutně čímkoli. Jenom, aby znova nemyslel na ni. A na to, co se jí stalo. Nebo spíš, co si udělala. Smutek, který tehdy zavládl ve škole po sebevraždě jejich spolužačky, už opadával, ale jeho myšlenky se k té tragédii vracely jako k magnetu.
A už to tu bylo znova. Prásk!
Jamie prudce zabrzdil. Kola se mu sklouzla po štěrku krajnice. Rozhlédl se kolem sebe. Ten zvuk nebyl nijak hlasitý, ale pro tuto opuštěnou část jejich malého města neobvyklý. Zjistil, že zastavil před polorozpadlým dřevěným domkem. Zahrada byla zarostlá vysokými travinami. Sesedl z kola a pravou nohou nepřítomně vykopl stojan. Kam dohlédl, nikoho neviděl.
Ten zvuk vyšel právě z domu, před kterým teď stál. Asi to bylo jen nějaké neohrabané zvíře. Přesto Jamie přistoupil blíž. Byl na půli cesty k domu, když se za kalným sklem mihl stín, moc vysoký na zvědavého mývala. Další rachot. A zaúpění, které jeho mysl nezařadila jako lidské. Zachvátil ho strach. Rozběhl se zpátky. Pod jeho zběsilým nasednutím kolo poskočilo ze stojanu. Šlapal jako o život. Už nad ničím nepřemýšlel.
Když dorazil domů, konečně se uklidnil. Tak tohle mu nikdo neuvěří.
„Příšera, jo?“ vyprskl další den u oběda Jamieho kamarád Benji.
„To určitě,“ prohlásil Erik, sedící vedle něj.
„Tak tam se mnou schválně dneska pojeďte. Nevím, co to je, ale ukážu vám to.“
A tak se taky stalo.
Stáli tam všichni tři a zírali na opuštěný dům. Jamie polkl. V rudé záři zapadajícího slunce vypadalo to místo ještě děsivěji.
„No tak jdem,“ zavelel Erik a vykročil na cestu skrz vysokou trávu. Oba chlapci ho následovali.
Dveře se otevřely s hlasitým vrzáním.
„Určitě je to jen nějakej mýval.“ Erikův hlas se rozlehl malou vstupní halou.
„Říkal jsem ti, že ne,“ ohradil se Jamie.
„Proč jsme si s sebou nevzali bater--“ Benjiho přerušil další vrzavý zvuk dveří. Otočili se na Jamieho, který stále váhal u vchodu. Zavrtěl hlavou. Já to nebyl.
Erik pokračoval vpřed. Nahlédl za roh a vzápětí se jim ztratil. Benji s Jamiem ho rychle dohonili.
Procházeli společně potemnělým domem a nikdo z nich neřekl ani slovo. Když byli zrovna uprostřed místnosti, která kdysi bývala obývákem, uslyšeli na druhé straně domu rachot. Jamie se lekl.
„Prosimtě,“ zašeptal Erik, „mýval.“
Nato se ozvalo skřípání posunovaných židlí. Bouchání na zdi. Těžké kroky. V tu chvíli Erik Jamieho slovům uvěřil. Bylo to moc velké. Náhle to hlasitě zachrčelo.
Všichni tři se naráz rozběhli. Jejich dupání dělalo na staré dřevěné podlaze rámus. Ta věc jako by za nimi zavolala, ale nikdo se nezastavil. Vyrazili ze dveří a přeběhli zarostlý dvorek. Erik šlápl do pedálů jako první a nemotorně srazil Jamieho kolo na zem. Jeho kamarádi už mizeli z dohledu, když Jamie sbíral řídítka ze země. Naposledy se ohlédl. V domě jako by nikdo nebyl. Nečekal na známky života a vyrazil dohnat oba spolužáky.

O rok později už Jamie na celou záležitost zapomněl. Ve škole tehdy všichni tři popsali svůj zážitek tak barvitě, že nad tím ostatní jen mávli rukou, a rodičům se o prolézání rozpadlého baráku po setmění radši nezmiňoval. Začal jezdit domů jinou cestou a už se tím dál nezabýval. A ani nechtěl.
Jako každé odpoledne se vracel ze školy a znovu se ztratil v myšlenkách. Bylo sucho a žádným kalužím se nevyhýbal, tak si to mohl dovolit. Škola ho na konci pololetí přiváděla k šílenství, a tak raději v hlavě utíkal dál a dál do minulosti. A jako tehdy narazil znova na ni. V životě neviděl nikoho tak zničeného, jako její rodiče. To jméno asi nikdy nezapomene.
Pod blatníky se mu rozezvonil štěrk. Vzhlédl a zavadil zrakem o známý dřevěný dům. Nedával pozor a ze starého zvyku musel předtím špatně odbočit. Pomalu zastavil. Brzdy na jeho ojetém kole zaskřípaly do ticha prázdné ulice. Sesedl a vkročil na zarůstající cestu.
Byl klidný. Uběhl nějaký čas a Jamie se toho za tu dobu o světě dost naučil. Co jsou to daně, odkud se berou děti, že politikům se nedá věřit a hlavně, že žádné příšery neexistují. Ať už tam bylo cokoliv, teď je to buď pryč, nebo mrtvé.
Otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Prach na podlaze byl rozvířený, zábradlí schodů ohmatané.
Zamračil se. Někdo tu je.
„Haló?“ Nic. „Je tu někdo?“ zavolal hlasitěji. Slyšel pohyb. Prošel obývákem do kuchyně. Zarazil se, když na židli viděl sedět člověka. Zarostlý obličej se na něj zmateně podíval. Jamie ty oči matně rozpoznal.
„Pane… Pane Holdene?!“
Jackson Holden byl jejich bývalý učitel angličtiny a dějepisu. Neviděl ho od té doby, co podal výpověď po tom, co se Jamieho spolužačka předávkovala matčinými prášky proti bolesti.
„Panebože, co tu děláte?“
„Žiju,“ řekl chraplavým hlasem a odvrátil se od Jamieho. „Žiju, ale neměl bych.“
„Cože?“ chlapec udělal pár kroků kolem stolu, aby na učitele lépe viděl.
„Můžu za to, víš? Jsem tady a na nic jinýho nemyslím.“
To byl on celou tu dobu? Víc jak… rok? Musí být šílený, pomyslel si Jamie.
„Na nic jinýho. Nic jinýho. Jen, že za to můžu. Můžu za to. Bylo to dítě a já za to můžu, já za to můžu...“ mumlal a oči se mu leskly.
„Za co?“
Náhle se zastavil. „Ty to nevíš? Nikdy vás to nenapadlo? Nesnášel jsem ji. Tolik jsem ji nesnášel. Byla tak rozmazlená a tak blbá... Jak může být někdo tak blbej?! Pořád jsem se po ní vozil. Víš, že...“ rozesmál se, „...víš, že se pak začala i snažit? Měla lepší známky, ale já jsem jí to vždycky posral. Chtěl jsem jí to posrat, chtěl jsem, aby propadla, aby jí její rodiče dali co proto. Viděl jsem to na ní. Viděl jsem, že dostala, ale prostě jsem pokračoval.“
Jamie začínal chápat.
„Líbilo se mi to. Prostě jsem chtěl. Ale pak, když umřela...“
„Emma,“ zašeptal Jamie.
„Zašel jsem moc daleko. Proč jsem to udělal? Nejsem člověk, nejsem, nejsem...“ začal znovu brblat.
Jamie se snažil zpracovat, co slyšel. Nemůže za to. Žádný člověk přece nemůže za něco takovýho?
„...nejsem, nejsem člověk, nejsem...“
Jamie udělal krok zpátky. Pak další. Učitel si ho nevšímal a dál blouznil. Jamie docouval až do obýváku, kde narazil do tlející sedačky. Otočil se a vyšel z domu. Přešel cestu a sedl na kolo. Naposledy se zastavil. Dům vypadal navenek dokonale prázdný. Nikdo by se nemusel dozvědět, že tam žije člověk.
Jamie přesunul váhu do pravého pedálu a rozjel se. Na cestě zakličkoval kolem výmolů, ve kterých by po deštivém dni byly hluboké kaluže.

Žádné komentáře:

Okomentovat