,,Dejte chlapovi do ruky hračku,“ myslím si a pronesu nahlas na konci exkurze. Každý měsíc jsem nucena obdivovat a schválit nějaký nový exemplář, který s námi chce bydlet.
Vyslechnu si, že ta další vrtačka, pilka či šroubovák, je rozhodně lepší než ta minulá a předminulá. ,,Jo, a v čem?“ dovolím si dotaz. Nooo, prostě má o jeden čudlíček víc, je lehčí do ruky a ta bednička, vždyť se na ni podívej, to musí být nejmíň Mercedes mezi vrtačkami. Nevěřícně kroutím hlavou. Nedej Bože, když je ten přebývající čudlíček ke všemu oranžový, to je pak u nás radosti jako o Vánocích. ,,Co s tím kultivátorem?“ ptám se. Objevila jsem ho jen tak náhodou v garáži, tam, kde dříve stávala kola.
,,Jééé, vy už jste se seznámili!? Ehm, přece se nebudu lopotit se třemi řádky hlíny, co jsou na zahradě k rytí.“ Takové a ještě úsměvnější odpovědi většinou dostávám. Dvorek, garáž i sklep se plní skvosty, sice v ten moment nápadu výjimečnými, ale... Zdá se mi, že prvotní nadšení rychle vyprchá.
Prostě kluci milují hračky a rádi si hrají. V dětství s vláčky, v dospělosti třeba s vrtačkami nebo nůžkami na živý plot. Znám jednoho, který má plnou zahradu prsatých koulí a rohatých kuželů. Rozumějte, vystřihaných z keřů. A viděli jste někdy muže v akci s takovým tím fukarem na listí? To chlap jako hora soustředěně honí jeden, maximálně dva lístečky po chodníku, byť jich jsou všude kolem tuny. Většinou se zastavím a kdyby bylo přes kravál vycházející z přístroje slyšet vlastního slova, ráda bych se doptala na logiku počínání, ale asi to nemá smysl.
Manželovi jsem fukar na úklid listí koupit zakázala. Používáme hrábě, stejně jako za našeho mládí. Jen tajně doufám, že na mě zmíněný zázrak někde, třeba v komoře za regálem na zavařeniny, nevykoukne. Mám totiž jasno. Závislost na hračkách s věkem našich mužů nemizí, ba naopak.
