"Neřeknu tyhle malý chrámy, ty jsme stavěli vždycky," pokračoval ve svý litanii, "a žádný z bohů si nestěžoval. Ani Pinigira ani Šimut s BeletAli. A to maj jeden chrám dohromady, a ani Napratapa, a to je ňák velká Bohyně."
"Kdybych já byl váma, tak ten nesmysl rozmetám bleskama na kusy!" oslovil vyjmenovaná božstva.
Umístil poslední misku, ze které stoupal sladký dým k jednomu z malých chrámů, které měl na starosti, a otočil se. Slunce, stále ještě za obzorem, už jenom slibem svítání začalo ze tmy vylupovat gigantické tvary schodišťové pyramidy. Roznašeče kadidla to zase znovu připravilo o řeč. Zůstal prostě civět. A bylo na co. Všude před ním a nad ním byla pyramida obložená glazovanými kachlíky.
"Teda Inšušinako, tohle tě už navždycky budou všichni Bohové závidět."
Jenže to nemělo být navždy.
Pyramida postavená před víc jak tři a půl tisíci lety byla vypleněna po pár stoletích. Ztracena a zapomenuta čekala na vyhrabání až do roku 1935, v písku, nedaleko města Šuštar.
Ano v Íránu mají i tak starý památky, že jenom ztracený byly 25 století.
Město Šuštar je pověstné především vodními mlýny a starým mostem a pro nás bylo logickou zastávkou na cestě do Tabrízu.
Naše víza končila. Posledních pár dní jsme projížděli krásné hory u hranic s Irákem. Cesta se zvedala i do tří kilometrů, aby znovu a znovu klesala zpět do údolí. Po cestě jsme často sloužili jako taxi pro místní stopaře.
Do Tabrízu, naší poslední íránské zastávky, to bylo krásných kudrnatých 1200 kilometrů v kopcích obývaných Kurdy.
Někde se speciálními horaly. Blízko hranic s Irákem jsme potkávali muže, kteří trénovali výstup se zátěží. Bůh ví proč jako zátěž používali krabice s cigeretama.
Ve městě jsme promazali a umyli auto a vyměnili mu olej. Za to jsme si sobě koupili koberec a dárky blízkým. Přece neodjedeme z Persie bez peršanu, ne?
A pak už byl poslední večer s jedním Íráncem, kterého jsme potkali první a pak poslední den, a 30. 9. jsme ráno odjeli na hranici. Írán se s námi rozloučil po asijsku.
V prostoru rozestavěného hraničního přechodu se v tlupách mačkali místní u různých nepopsaných okýnek a dveří s takovou vervou, že jako Evropan bych tam čekal dodnes. Naštěstí se mne ujal jeden "zprostředkovatel", který mne během hodiny postupně dovedl na šest rozličných míst. Předběhl se mnou, či se protlačil, mnohými davy, vyloudil spoustu razítek, domluvil kontrolu vozu jen zpovzdálí a nakonec i opatřil razítko do pasu a vydupal místo pro Mícu ve frontě aut. Za těch 15 euro to rozhodně stálo.
A byli jsme v Turecku.
Turečtí celníci byli korektní, ale důkladní. Mícu i zrentgenovali. Vše muselo z auta ven. Po několika hodinách jsme již litovali, že jsme si vybrali zrovna tenhle malý přechod u hranic s Irákem. Pašuje se tu totiž opium a asi i heroin. Na silnicích jsou různá bojová vozidla a každých pár set metrů checkpointy.
Zdrželo nás to natolik, že spíme kousek za hranicí v místech, kde lišky dávají dobrou noc. Než Satya pochopila, že jí tyto psovité šelmičky přišly přát dobré spaní, několikrát poplašeně volala: "Kšá, kšá!"
Už jsou pryč.
A tak je to se vším. Jak si člověk na něco zvykne, jak si něco oblíbí, už aby se loučil.
Nechali jsme za sebou spoustu skvělých dnů, jednu krásnou zemi a mnoho pěkných setkání. Část našeho života, který se propletl s životy jiných.
Jako rodinnému terapeutovi na dovolené se mi, po rozhovorech s desítkami místních zdá, že současní Íránci odrostli přísné péči svého kléru, a jsou schopní a ochotní vykročit do života bez pomocné ruky koránu, který by za ně rozhodoval jak myslet. Tak jako v rodině i v Íránu by bylo výhodné, aby snahu národu o separaci klér pochopil a podpořil.
Ale všichni víme, jak separace může být bolestivá a svobodný svět nebezpečný, a jak někteří zaslepení otcové dokáží nepřát dospělosti svých dětí. A tak říkáme: Salam alejkum, Íráne, Bůh s Tebou.
http://yakovo.blog.cz/
