15. července 2019

Krátké vlasy, dlouhý rozum? - napsala Milana Bazanac Kadlčíková

„Zralé ženy mají zralé účesy!“
Pořád mám v živé paměti, jak mě taťka v dospívání touto větou přesvědčoval, že si mám své neposlušné a všude se povalující vlasy dát ostříhat. Kázání vždy končilo tím, že jsem vzpurně pohodila svou rozcuchanou hřívou a šla si svou cestou.
Po dvaceti letech jsem si na tuto tátovu radu s nostalgií vzpomněla. Mířila jsem právě s odhodláním, že tentokrát to bude opravdu razantní změna, ke své kadeřnici Milušce. Miluška mi uvařila kafe a s pozvednutým obočím koukala na stažené fotky účesů v mým mobilu: „Fakt to chceš úplně na krátko?“
Jen jsem nervózně přikývla a s nejistým úsměvem usedla na křeslo před velké orámované zrcadlo. Miluška jen pokrčila rameny, rezignovaně vytáhla kadeřnické nůžky a dala se do díla.
Úsměv mi zamrzl na rtech ve chvíli, kdy se začaly k zemi snášet první kadeře mých vlasů. Odstřižené prameny na podlaze mi připomněly Vaška – můj další nevydaření letní románek. Pravděpodobně setkání s ním a s malou blondýnkou, kterou evidentně pozval na rande do naší oblíbené kavárny, spustilo mou touhu poslechnout po letech tátu. Když jsem se Vaška zeptala, proč se mi vyhýbá a co tohle znamená, jen pokrčil rameny a řekl: „Nevěděl jsem, co s námi.“
„Hmm… nevěděl nejspíš, co se mnou!“ blesklo mi tenkrát hlavou. A ani já vlastně pořádně nevím, co se sebou. Jasně. Mám úžasnou práci, která mě baví, skvělé přátele, vlastní byt… ALE pořád vlastně nevím, co se svým milostným životem. Občas se pouštím bezhlavě do románků s nevyzrálými bohémy a pak se divím, že to končí průšvihem. Chtělo by to změnu! Nějaký nový vítr… V ten moment mě to napadlo - je to jen první krůček -, ale co zkusit zkrátit vlasy a konečně dospět?!
Koukám na další oddělené prameny svých vlasů u nohou Milušky a mám najednou nějakou lehčí hlavu. Možná je to jenom pocit, ale je čím dál intenzivnější. „Holka, tohle jsi měla udělat už dávno!“, jako bych slyšela svého tátu. Když Miluška po hodině dokoná své dílo, prohlížím si v zrcadle úplně jinou tvář: „Ahoj, jak se jmenuješ?“ S novou hlavou a nabytým elánem dávám Milušce pusu a vyrážím na schůzku s kámošem.
Kavárna je jeden bzučící úl. Sedíme u malého odřeného stolku pod oknem do ulice. Kámoš Jakub vypadá zaraženě a měří si mě nad hrnkem horké čokolády: „Jako… sluší ti to, vypadáš najednou tak nějak dospěle… jako zralá žena,“ a rozesměje se huronským smíchem. V tu chvíli ve mně hrkne: „Já a zralá žena? Co? Kdy se tohle stalo? Znamená to, že teď jsem už fakt dospělá a budu se muset tak i chovat?“ Usrknu zmateně ze svého kapučína a začínám pomalu v hlavě počítat: „Jak dlouho to bude asi trvat, než mi zase dorostou dlouhé vlasy?“

Žádné komentáře:

Okomentovat