Indiánka - napsala Kateřina Nevolová

Ta přezdívka na ni seděla přesně. Každý den odpoledne jste ji mohli vidět vcházet do tenisového klubu na Zahradním městě. Na kurt chodila zásadně dřív než soupeř, aby se před utkáním trochu protáhla – ve svém věku už si na to dávala pozor. Své dlouhé tmavé vlasy si spoutala tenisovou čelenkou a v tu chvíli bylo každému jasné, proč se jí říká Nšo-či. Jakmile byla připravená a rozcvičená, začala ostřížím zrakem vyhlížet svou oběť.
Na kurtu se pohybovala s lehkostí. Její raketa svištěla jako tomahawk a každý míček se třásl o svůj skalp. Po dobu hry by nezávislý pozorovatel mohl vidět boj na ostří nože. Respekt, zaťatost a touhu nevypustit ani jeden míč.

Jakmile ale bylo dohráno, podání ruky všechnu rivalitu z její tváře smazalo.
Po hře se Nšo-či vždy odebrala do sprch, abyste ji mohli o 10 minut později vidět procházet mezi sprchami a šatnou jen v ručníku. Před dvaceti lety byste dali všechno za to, aby tento jediný kus látky podlehl gravitaci a vy jste tak mohli na vlastní oči spatřit to, co se pod ním s příslibem rýsovalo. Dnes si všichni drželi palce, aby ručník vydržel tam, kde je. I když byla Nšo-či na svůj věk ještě kus, přece jen sedmdesát let se podepíše na každém.

Filmová Nšo-či Marie Versini