13. června 2019

Růže – napsal Dan Benda

Bylo krásné letní ráno. Ve vzduchu byla cítit vůně moře a já pomalu vstával z postele jednoho chorvatského hotelu, kde jsem byl spolu s naší školou ubytovaný. Učitelé pro nás na dnešek připravili dobrovolné ranní běhání podél pobřeží. Většina z nás o něj pochopitelně nejevila zájem a rozhodla se raději si v klidu přispat na našich apartmánech. Já se ho přesto rozhodl zúčastnit.
Nebylo to však proto, že bych byl nějaký extra velký sportovec, nýbrž proto, že se tohohle běhání měla - jako jedna z mála - účastnit mladá, světlovlasá dívka od nás ze třídy, do které jsem byl už skoro rok po uši zamilovaný.
Už předtím, než jsem ji poznal, se mi pochopitelně líbily tucty jiných krásných sympatických slečen, ale všechny mi připadaly tak nějak stejné. Mnohokrát jsem přemýšlel, jak mezi nimi mám poznat tu pravou. V momentě, kdy jsem však spatřil jí, jsem v tom měl rázem jasno.
Naprosto mě uchvátila. Měla nádhernou, štíhlou postavu se sněhobílou pletí a vlídným usměvavým obličejem. Vzhled ale nebyl to jediné, co jsem na ní obdivoval. Líbila se mi i charakterově. Skoro jsem jí považoval až za svůj vzor. Každým dnem i nocí jsem toužil po tom, být jí nablízku. Problémem ale bylo, že ona o moji společnost zrovna dvakrát nestála a raději trávila většinu svého volného času s jedním protivným kytaristou z kvarty. Byl jsem z toho pochopitelně hodně mrzutý a s odporem poslouchal ten jeho vlezlý zamilovaný zpěv, ozývající se od pobřeží. Netoužil jsem po ničem jiném, než mu žárlivostí přeřezat struny, aby už konečně mlčel. Ani když jsme jeli parníkem na výlet do nedalekého města, nemohl si odpustit pokračovat ve svém trapném tokání, zatímco já jen tupě zíral z paluby do moře a přemýšlel, jestli by bylo lepší jej do něho hodit a utopit, nebo tam raději skočit sám a ulevit svému trápení.
Pomalu jsem se začal smiřovat s tím, že celé mé milostné snažení pozbývá smyslu, až do chvíle, kdy přišel jeden můj dobrý kamarád a oznámil mi: „Mluvil jsem právě s tvojí láskou. Myslí si, že už jsi veškerou snahu o ni vzdal.“ Ta slova mě skoro urazila. Já přeci nikdy nic nevzdávám a už vůbec pak nic, co se lásky týče.
Zítra měla mít moje milovaná narozeniny. Lepší příležitost na to, jak jí dokázat, že o ni pořád stojím, jsem si ani nemohl přát. Odešel jsem na pláž a o samotě přemýšlel, co bych jí tak mohl věnovat za dárek, až jsem si vzpomněl na jednu nádhernou rudou růži kvetoucí na malém okrasném záhonku kousek odtud. Hned jsem se pro ni vypravil. Už z dálky na mě svítila svou vášnivou červení. Přišel jsem až k ní. Všude kolem ale chodila spousta lidí a já, vědom si toho, že se vlastně dopouštím krádeže, se ji bál utrhnout. Rozpačitě jsem tak začal kroužit kolem ní a čekal, až tudy nikdo nepůjde. Jeden z číšníků v okně nedaleké restaurace ze mě však nepřestával spouštět zrak. „Čeká, až tu kytku trhnu, pak na mě vyběhne a napaří mi sto kun pokuty,“ říkal jsem si. Abych vyvrátil jeho podezření, vzal jsem si do ruky mobil a dělal, že tu jen tak telefonuji. Zabralo to; číšník, přesvědčen, že žádný zloděj kytek nejsem, odvrátil po chvíli konečně zrak a já rychlým pohybem ruky růži za zády utrhl a pohotově si jí schoval za triko. Cestou zpátky mi ale došlo, že jedna hezká kytka k mému vyznání lásky nestačí, a tak jsem cestou podobným způsobem stačil očesat ještě další dva růžové keře. Když jsem se tedy pozdě večer vracel zpátky do apartmánu, nesl jsem si na prsou schovaný celý pugét. Dal jsem ho do umyvadla a doufal, že do rána neuvadne. Pro všechny případy jsem si nastavil budík tak, aby mě během noci pravidelně budil a já mohl chodit kytky průběžně kontrolovat a dle potřeby zalévat. Kytky noc přežily, ale stalo se něco mnohem horšího. Neunikly totiž odhalení od našeho svazu třídních drben. Trochu za to nesl odpovědnost i můj dobrý kamarád, který to dvěma z nich nepřímo prozradil. Ty slepice mi doslova a bez varování vtrhly do koupelny. Marně jsem je prosil, aby o mém tajemství pomlčely. Celý zbytek noci jsem musel zděšeně poslouchat, jak se ta zpráva nezadržitelně šíří z jednoho apartmánu na druhý, až to nakonec věděli úplně všichni. Alespoň, že má milovaná se to nedozvěděla. Pořád tak existovala šance, že ji budu moci ráno požádat, aby se mnou šla stranou někam do piniového háje, a tam jí mile překvapím svým dárkem a upřímným vyznáním.
Nepřekvapil jsem, jelikož si má milovaná přispala. Celou akci jsem tak musel odložit na večer, což značně komplikovaly plány její nejlepší kamarádky, která pro ni též zorganizovala hromadné blahopřání celé naší školy. O něco takového jsem opravdu nestál. Potřeboval jsem jí dostat někam mimo lidi. Požádal jsem proto tu její kamarádku, zda by ji mohla po celé té pokrytecké ceremonii vzít někam stranou. Mé prosbě ochotně vyhověla, ale nebylo to nic platné, jelikož senzací natěšená lůza nás přesto pronásledovala. K celému vyznání tak muselo dojít zcela veřejně. Já to ještě překousnout dokázal, za svoji lásku jsem se ostatně nestyděl. Pro onu dívku to však příliš příjemné nebylo. Za můj dar mi sice stydlivě poděkovala, ale na místě se moc dlouho nezdržela. Její stanovisko k mým citům jsem se tak nedozvěděl. Růže nezahodila, položila si je vděčně do vázy ve svém apartmánu. Později mi dokonce věnovala několik krásných letmých úsměvů, které ve mně zrodily nové naděje. Byly to však naděje hodně naivní. Přesto jsem si je dokázal namlouvat ještě dlouho poté, co jsme se vrátili zpátky do Čech, a popravdě přečkaly i prázdniny, přes které jsem se, namísto hledání nové lásky, svědomitě začal učit hrát na kytaru.

Žádné komentáře:

Okomentovat