9. června 2019

Retardovanej dinosaurus – napsal Jan Macků

„Určitě jsi vzal ten fet?" zeptal se tlusťoch Karel.
„Jo. Už jsem se koukal třikrát. Přestaň bejt paranoidní," pravil plešoun Vašek.
„Sorry. Já jen hrozně nesnášim přírodu. Bez těch drog by tohle byl dvoudenní výlet v pekle."
„Žádnej strach, za chvíli tam budem a uvidíme barvičky."
„To znamená za jak dlouho?"
„GPSka říká půl hodiny. Takže třičtvrtě hodiny, protože seš tlustej."
„Příště budu fetovat radši v obejváku. Cestování je fakt utrpení."

Dvojice mlčky kráčela lesní pěšinou. Po půlhodině z ní sešla a pokračovala několik set metrů lesem, dokud nedorazila na mýtinu.
„Tak co, nejdřív se vyserem, nebo postavíme stan?" řekl Karel.
"Zatim jsme na tom s časem dobře."
Když se vrátil Karel s ruličkou toaleťáku a dobrou náladou, postavili stan a rozdělali oheň. Snědli čínskou polévku a jako dezert si každý z nich položil dva papírky LSD na jazyk.
V příští hodině droga nakopla a realita se kolem nich začala vlnit. Příroda rašila závratnou rychlostí. Na modrém nebi se míhaly vzorce a slunce představovalo paprsek boží. Vencák s Karlem leželi na trávě a mazlili se s ní, protože v ní cítili spojení s vesmírem. Za několik hodin trip mírně opadl a oba si začali vybavovat, jaké to je být člověkem. Když se začalo stmívat, vzpamatovali se dostatečně na to, aby ubalili jointa, který jim měl usnadnit dojezd. Když ho vyhulili, halušky je nakoply znovu a naplno. Západ slunce se zdál být nejepičtějším výjevem v celém vesmíru.
Příroda kolem přestala být úchvatná v momentě, kdy se setmělo. Vše, co předtím žilo, tancovalo a vysílalo kosmickou energii, bylo najednou tiché, slizké a zlověstné… „Neslyšíš nějaký praskání?“, zašeptal Karel.
„Ne. Počkej! Už to slyšim."
„Co to kurva je, Vencáku?"
Než stihl odpovědět, tak se z lesa vyřítily rudé planoucí oči a obrovská tlama plná zubů. Tak tak stihli uskočit, než bestie rozdupala jejich stan. Na zlomek vteřiny ji osvětlil oheň a Karel uviděl ocas, zakrslé pařáty a obrovskou ještěří hlavu. Hrůzou si zakryl obličej a s Vaškem v patách sprintoval zpět do civilizace. Planoucí oči je ještě dlouho sledovali v dálce.
„Ty vole, říkám ti, byl to dinosaurus," povídá ráno Karel.
„Já viděl jenom oči. Byly divný. Vypadalo to, jako by šilhal."
„Tak to byl retardovanej dinosaurus."
„Ve škole jsem nebyl žádná hvězda, ale myslim, že jsou dinosauři vyhynulý."
„Viděli jsme ho na vlastní oči."
„Byli jsme na drogách!"
„V každým případě se tam musíme vrátit. Mám tam ešus a všechny doklady," pravil Karel a začal s bolavým zrakem hledat cestu zpět.
Trvalo jim přes dvě hodiny, než našli pěšinu vedoucí zpět k mýtině a další hodinu, než na mýtinu došli. To, co na ní spatřili, bylo nepřehlédnutelné. Místo jejich stanu se na zemi rýsovala obrovská dinosauří šlápota. Oběma se zatajil dech.
„Říkal jsem ti, že to byl dinosaurus."
„Jak moc jsme zfetovaný teď?"
„Zanedbatelně."
„Myslíš, že bysme to viděli i za střízliva?"
„Krucinál, podívej se na to! Podívej se na tu ukrutnost! Jak bysme to mohli nevidět?" Vašek smutně pokýval hlavou.
Sbalili si nerozbité věci a vydali se na cestu domů. Vrátili se ke své každodenní rutině. Práce, hospoda, zubař. Plavání. Ať se však snažili zapomenout, jak chtěli, tak je každých pár týdnů ve snech pronásledovaly rudé planoucí oči. Budili se uprostřed noci v propocené posteli a pouštěli si až do rána Futuramu, aby zahnali strach. Noční můry rostly na intenzitě a stávali se častější a častější.
Před Vánocemi se rozhodli vydat na mýtinu znovu.
„Máš ten pepřák?”
„Jasně, že ho mám. Už jsem to kontroloval aspoň pětkrát. Měl sis koupit svůj a nebejt socka.”
„Stejně nás před dinosaurem nezachrání.”
„Přesně tak. Tak už o něm drž hubu.”
„Mohli jsme vzít aspoň nějaký drogy. Třeba jen trávu. Chcípám nudou.”
„S drogama nikdy nezjistíme, jestli je pravej. Musíš se obětovat a vydržet to.”
Kolem odpoledne dorazili na mýtinu. Vypadala přesně tak, jak si ji pamatovali. Rozdělali oheň, uvařili si fazole a čekali. A čekali. Uběhla hodina. Dvě hodiny. Tři hodiny. Pět hodin.
„Nevim, o co se tu snažíme,” podotkl Karel, ale sotva to dořekl, ozvalo se hlasité zapraskání. Zatřásla se zem. Nejdřív se ve tmě zasvítily oči. Vzápětí zuby. V tu ránu před nimi stál tyranosaurus rex v celé své kráse a zíral na ně, zatímco z nozder vyfukoval páru. Vašek s Karlem začali zdrhat.
„Hej, kluci, čekejte, ty vole! Já přicházim v míru!”, zavolal na ně dinosaurus. „Nebyli jste tu v létě?"
„Byli! Proč?!”, zařval Karel.
„Mrzí mě, že jsem vám rozšlápl stan. Mám ze sebe hroznej pocit. Pojďte sem, chci si jen promluvit.”
Vašek s Karlem se vydali zpět k dinosaurovi.
„Jmenuju se Ignác a léto jsem měl fakt náročný. Rozešla se se mnou holka a vylomil se mi zub. No prostě se mi nahromadily problémy a já začal fetovat víc, než bych měl. Tu noc, co jsem vás potkal, jsem míchal perník s LSD a úplně mi to seškvařilo mozek. Musel jsem takhle pobíhat po lese aspoň dva dny v kuse. Fakt mě mrzí, že jsem vám málem přivodil smrt. Snažim se bejt dobrej. Často se usmívám a nevraždim inteligentní formy života. Chci žít v harmonii s vesmírem a prostě bejt v pohodě týpek, se kterým se dá felit i zažít dobrodružství. A proto se vám upřímně omlouvám a doufám, že můžem bejt kámoši. A chci, abyste věděli, že už kašlu na drogy, co mi seškvaří mozek. Chci, abyste se tu cítili v naprostým bezpečí. Teda jako ty drogy si dám samostatně, ale nebudu je kombinovat. To je zlo. To už nikdy!“
„Proč už nemáš retardovaný oči, Ignáci?” otázal se Karel. „Dneska jsem neměl piko. Po něm mi jde levý oko šejdrem.”
„Víš, my taky rádi fetujeme,” přiznal se Vašek.
„Vážně? A nechcete tenhle víkend fetovat se mnou?” řekl Ignác.
Vašek s Karlem si vyměnili pohledy. Oba si pomysleli to samé: pondělí bude krušný.

Napsáno podle zadání:
Někdo někam jde, něco tam zažije, příští den si to potvrdí, za rok tam jde znovu a zjistí, že vše bylo jinak.

Žádné komentáře:

Okomentovat