7. června 2019

Prokopnutý blatník – napsala Milana Bazanac Kadlčíková

„Dneska to bude boží večer!“, broukla si Hanka pro sebe přes cigaretový kouř a málem se zakuckala. Kopla do sebe třetího ruma, típla cigáro, popadla koženou bundu a vyrazila ven. Na čerstvém žižkovském vzduchu se jí zamotala hlava. „Sakra! Zase jsem dneska nic nejedla.“
Na rohu už netrpělivě přešlapovala kámoška Pavla. Obě nasedly na tramvaj směr Jiřák. „Bože, to byl zase týden! V práci je to vo hovně. Šéfová furt dělá scény. Na stole mám další haldu faktur. Vůbec neubejvaj! Konec března v nedohlednu. Jsem marná…“ Hanka byla k nezastavení, nekonečný vodopád jejich slov potřeboval po týdnu v kanceláři ven.
Občas ho jen lehce přetnulo Pavlino: „Jojo, to máš pravdu!“ a „Mě už to taky pěkně sere!“
Jiřák byl vylidněný, na lavičkách před kostelem se krčilo jen pár bezdomovců. Hanka začala zuřivě prohledávat kabelku a nadávat, kam zase dala cigára. Po chvíli si vášnivě potáhla ze své camelky a vydechla: „Těším se na Plzínku! Ta dneska poteče!“
U sudů bylo plno. Místností se valila směsice cigaretového kouře a kyselé vůně utopenců. Hanka najednou ztuhla a její obličej se zkroutil do naštvané grimasy. „Ten parchant! Do prdele! Koukni na toho Berana, jak u výčepu oblízá tu můru v minisukni!“ Hanka pokračovala ve smršti nadávek, vyběhla ven z hospody a praštila za sebou dveřmi.
Pod pouliční lampou se krčila stará felicie Hančina (teď už nejspíš bývalého) přítele Berana. Hanka se rozběhla a plnou silou kopla do prorezavělého blatníku. Následovalo už jen současné skřípění padajícího plechu a Hančin řev: „Auuu! Do prdele, to je bolest!“

Žádné komentáře:

Okomentovat