8. června 2019

Jako orel - napsal Michal Malinovský

Tatry jsou nejvyšší pohoří na Slovensku. Bývají často označovány jako nejmenší velehory světa a jejich obraz utvářeli ledovce už v době ledové. Této krajině dominují plesa a vysoké štíty, které nabízejí úchvatné pohledy.

Zubačka
Jsem na vlakové stanici v Tatranské Štrbě a čekám na Zubačku. Je to vlak, který se zde poprvé zakousnul v roce 1896. Za jeho legrační jméno může ozubnicová dráha, která se využívá pro překonání strmých cest.

Štrbské pleso
Vystupuji ve Štrbském Plese a jen co se ubytuji, tak vyrážím ke stejnojmennému jezeru.
Štrbské pleso, je druhé největší morénové jezero, které vzniklo ve sníženině. Nachází se v nadmořské výšce 1346 metrů a je odtud možné vyrazit na mnoho různě obtížných výletů. Nyní se ale vydám na pohodovou procházku kolem něj.
Kromě všudypřítomných smrků, za kterými se tyčí štíty hor, jsou zde vidět i skokanské můstky, které byli poprvé a zatím naposledy využity v roce 1970, kdy se zde konalo mistrovství světa.
Cestu mi obohacuje naučná stezka. Z ní jsem se dozvěděl, které vzácné rostliny v Tatrách rostou, a že zde najdeme i původní lesy bez zásahu člověka. Nechybí ani praktické informace, kde v Tatrách najdete jezera a vodopády. A jako správný milovník zvířat, jsem si pečlivě přečetl texty věnované místním „celebritám,“ jako jsou největší evropská šelma Medvěd hnědý, král horských štítů Orel skalní a Svišť tatranský.
Okruh jsem měl za sebou. Z informační tabule jsem zjistil, že jeho délka je 2,25 km. Pomalu se blíží večer a vydávám se zpět na hotel.

Lomnický štít
„Lomnický štít,“ vypadne ze mě, když ráno otevřu oči. Za normálních okolností bych myslel na snídani, ale dnes je tomu jinak. Před očima vidím všechny obrázky a informace, které jsem viděl na internetu. Budu stát v nadmořské výšce 2632 metrů. Na druhé nejvyšší hoře Vysokých Tater, která připomíná trojhrannou pyramidu.
Na tento vrchol vedou dvě různé cesty. Lanovkou z Tatranské Lomnice, nebo po svých za doprovodu horských vůdců. Zvolil jsem si lanovku, které slouží veřejnosti již od roku 1942.
V Tatranské Lomnici vystupuji z elktričky a jdu směrem k lanovce. Po cestě míjím Hotel Morava, který je znám především díky kultovní komedii „Anděl na horách.“ Lístky mám zaplacené přes internet a tak si u pokladny vyzvednu jen lístky. Nastupuji do čtyřmístné kabinky a nechávám se vyvést na mezistanici Štart. Dále pokračuji moderní gondolou na Skalnaté pleso. Je to poslední přestup před mým hlavním cílem. Než vyrazím, mám asi hodinu čas a tak jdu prozkoumat okolí. Přicházím k jezeru, z kterého vykukují vrcholky kamenů, a při pohledu nahoru poznávám Lomnické sedlo. Myslím, že kdyby existoval nějaký obr, jeho zadek by se tam krásně uvelebil. Při pohledu na Lomnický Štít jsem trochu nervózní. Je zahalen šedou clonou oblaků a říkám si, jestli přes ně něco uvidím.
Negativní myšlenky zaháním a jdu blíž ke zdejší observatoři a meteorologické stanici. Je to kamenná budova s válcovou věží, na které je kopule s dalekohledem. Iniciátor této stavby z roku 1941 byl český meteorolog a astronom pan Antonín Bečvár. Kousek od této stavby zahlédnu kamenitou cestičku lemovanou kosodřevinami, která se stáčí neznámo kam. Zvědavost mě zavedla ke krásné vyhlídce a jen tak tak, že jsem nezapomněl na odjezd lanovky.
Zázrak, stojím v kabince lanovky, která se pomalu přibližuje k Lomnickému štítu a mračna, která mě před chvíli strašila, jsou pryč. Cesta trvá osm a půl minuty a překonáváme 855 metrové převýšení. Pohled z kabinky dolů je působivý. Rozsáhlé porosty kosodřevin z té výšky vypadají jako mech a horské srázy oživují skákající kamzíci. Naše kabinka se blíží k samému vrcholu a desítky let stará kamenná stavba, jí pohlcuje do svých útrob. Teď se můžu dívat na svět jako ten Orel.

Žádné komentáře:

Okomentovat