11. června 2019

Dobrodružství číhá za rohem, aneb Šumava přeje seniorům - napsala Eva Návorková Vejvodová

Pro zážitky se nemusí chodit daleko, alespoň moje rodina je toho důkazem. Navíc rodina, která je požehnána přítomností babičky, je pro cestování přímo předurčena. Ocitne-li se rodina na cestě za dobrodružstvím, univerzální babička obětavě nasmaží řízky, znalecky přibalí o jeden opalovák víc, ochotně dohlídne na pitný režim pokojových květin, udržuje přátelskou konverzaci s pošťákem a s láskou vítá prázdné žaludky navrátivších večeří alespoň o třech chodech. Zatímco v ostatních rodinách je babička přístavem klidu a pokoje, studnicí moudrosti a zásobárnou pocukrovaných bábovek k nedělnímu obědu, naše babička je magnetem na situace, jež, jak říká můj tatínek, ho jednou přivedou do blázince nebo alespoň do chudobince.

„Babičko, už byste mohla mít ve svém věku rozum,“ domlouvala moje maminka naší babičce poté, co se rozhodla 85. narozeniny oslavit výletem na Šumavu.
„Já jsem na život ještě nerezignovala, já tedy ještě ne,“ oponovala oslavenkyně.
„Vždyť máš francouzské hole a odoperovaná obě kolena!“ zoufal si tatínek.
„Ale vy to nějak vymyslíte, děti,“ uzavřela debatu babička. Bylo rozhodnuto, jede se na Šumavu! A jak se říká, že štěstím přeje připraveným, nabídka „Na skútru po Šumavě“ se jevila jako tatínkova spása a babiččina radost v jednom.
Národní park Šumava se rozhodl zpřístupnit svoje krásy i pro návštěvníky s pohybovým handicapem, kteří tak mohou absolvovat výletní trasu na elektrickém vozíčku v doprovodu zkušeného průvodce. Ze seznamu možností vybral tatínek projížďku kolem 200 let starého Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu až k Hauswaldské kapli. Velkolepé výhledy do údolí Vydry! Drsné Šumavské pláně! Zázračný pramen léčivé vody u Hauswaldské kaple, po kterém by babička mohla odhodit i ty berle a zpátky dojít po svých. Pěkně to měl tatínek vymyšlené, a tak jednoho dne v parném létě stála naše rodina před návštěvnickým centrem v Rokytě.
Pan průvodce se představil jako bývalý voják, který tráví důchod ukazováním krás Šumavy a s velkou pýchou ukazoval babičce ovládání stroje.
„No já nevim, abych z toho nespadla do vody,“ zkoušela si babička opatrně brzdy.
„Nebojte pani, já už to dělám deset let a za tu dobu mi do kanálu sjela jen jedna doktorka z Rokycan. Měla chudák smůlu, když pro ni letěl vrtulnik, skutálela se jim ještě z nosítek a zlomila si další žebro. Ale to se vám stát nemůže, pani, odkud jste vy?“
„Z Rokycan,“ zašeptala babička.
„Tak já vám pro jistotu ještě jednou všechno vysvětlím a jen klid, pojedu na kole před vámi a budu rozrážet davy turistů, abyste měla volnou cestu.“
Zatímco babička zakroužila s vozíčkem na cvičné louce, zbytek rodiny se v muzeu vzdělával o historii a osídlení horní Šumavy a plavení dřeva.
Konečně dal pan průvodce svolení a způsobně jsme se zařadili do trojstupu: v první linii pan průvodce na jízdním kole, následně babička na skútru, za ní my, pěšáci.
Pokyn „plnou parou vpřed“ ovšem vzala babička doslova, zmáčkla rychlostní páčku až na doraz, vozík s cuknutím vyrazil vpřed a přejel pana průvodce i s kolem.
„Ještě, že jsem sloužil u výsadkářů,“ mumlal si v trávě pan průvodce, který let vzduchem zakončil slušným parakotoulem.
Poté, co jsme zvedli pana průvodce ze země, uklidnili babičku, tak se tatínek s panem průvodcem snažili narovnat polámaný bicykl. Ta činnost je tak sblížila, že babička dostala červenou kartu a „nemohoucím“ se tedy stal tatínek, který jako zkušený řidič vystřídal na skútru babičku.
„Já mám infartk, embolku, zánět žlučníku a z ostudy kabát, potřebuji si chvíli odpočinout,” informoval nás tatínek a odjel s panem průvodcem vstříc dobrodružství bez nás.
„Tak co nám zbývá,“ rezignovala jsem a došla do auta pro chodítko.
„Tady nemůžeme zůstat, taková ostuda, babi, pojď, jdeme alespoň kousek,“ motivovali jsme s maminkou babičku k odchodu z místa činu.
„Já vám, holky, nevím, mně už to asi pro dnešek stačilo.“
„Tak si na to chodítko sedni, my tě potlačíme.”

Žádné komentáře:

Okomentovat