22. června 2019

Cestování je radost – napsala Jana Faitová

Znáte to. Nastoupíte do autobusu a máte pocit, že jste strčili hlavu do včelího úlu. Jeden mluví přes druhého. Člověk, který dobře slyší a neumí zavřít uši, si vyposlechne mnohé.
,,Já se na to můžu vykašlat! Pořád šůrovat ty schody, když to nikdo jinej nedělá,“ rozčiluje se brunátná šedesátnice a prská do obličeje sousedce na sedadle.
,,Chodím už jenom na komedie, Ženy v běhu nebo ty Zaběhnuté ženy, já už mám těch dramat a thrillerů dost,“ pro změnu vykládá hezoun, chytající druhou mízu, kamarádce, kterou v zatáčkách přidržuje za zadnici.

,,Miláčku, vínečko a pár chlebíčků. Já už se tě nemůžu dočkat, doma ti to všechno... no hlavně, aby vlak neměl zpoždění,“ cvrliká do telefonu blondýnka s řasami XXL a špulí rtíky jako srnečka okusující jarní výhonky.
,,No jasně, máte recht, ať stírají všichni! Hlavně ti, co mají ty chlupatý psy jako krávy, ty nadělají nejvíc,“ dostává se odpovědi té paní před infarktem.
,,Maminko, tady v tom rybníčku žije lochneska a v tom vedle vodník, Lucinka ho tam viděla. Opjavdu!“ prohlašuje asi tříletý klučina na sedadle za mnou a rytmicky mi kope do opěradla. Já to cestování prostě miluju.
,,Posledně jsem byla na Teorii tygra, je to docela sranda,“ snaží se pokračovat v tématu za pozadí přidržovaná slečna a nepozorovaně se odtahuje.
,,Mám úplně neschopnou asistentku, zase mi sjednala schůzky do šibeničních termínů, nána jedna. Kdyby se na ni dalo aspoň koukat a vařila dobrý kafe, ale to ne, je fakt děsná.“ ,, Tak ji vyměň,“ vášní se v rozhovoru právě nastoupivší kamarádi.
,,Dost dobrý,“ pochvaluje si mladík vedle mě. Má cvoky v obličeji i na bundě. Na uších traktoristická sluchátka a bubny z nich udávají naší jízdě rytmus vlaku. Aha, a já si doteď myslela, že jedu v autobuse. ,,Hustý,“ pokračuje v samomluvě výrostek.
,,Lásko, a v neděli si uděláme masíčko, tak jak ho máš rád. A pozveme Áďu a Zbynďu,“ ještě stále mňouká do telefonu blondýnka. ,,Proč? Cože? Ne, dnes mám ty bílý, cos mi dal k Valentýnu. Seš ale Jantar!,“ rychle dodává a schovává mobil.
,,Pani, doktor mě s tím žaludkem žene na operaci. Dyk mě už vůbec nechutná, ke snídani jsem měla jenom tři houstičky,“ kňourá k sousedce přes uličku asi dvoumetráková žena, kterou vedle mě pustilo sednout to ocvokované stvoření. ,,Au, co to je, jsem snad neviditelná?“ Kolos mi právě přisedl kabát a půlku stehna.
,,Ty jim to teda včera nandali, viď Fando?! Dal jsem basu piv, ani jedna kuželka nezbyla,“ haleká na celý autobus chlapík ne nepodobný koni a odvádí od pozornosti řidiče, navzdory zákazu.
Potím se jako v sauně, bolí mě lisované stehno a chci vystoupit okýnkem.
,,Peťulko, to máš jednoduchý, zapni to na čtyřicet, šedesát je moc. A to lečo na večer si už vyndej z mrazáku nebo polívku, je dobrá, nudlová,“ dává pokyny bábina v šátku do mobilu pro seniory asi stejně tak hluchému synkovi, dodnes využívajícímu mamahotel.
Tak, a už toho začínám mít akorát dost. Chtěla jsem se kochat přírodou za oknem, nejlépe vyhlížet Praděd, a zatím znám profily většiny spolucestujících.
Já hlava děravá, zase jsem si doma pod polštářem nechala špunty do uší.
Takové ty voskové, dobře tvarovatelné. Nosím je na spaní a taky do kina.
Doufám, že zítra už konečně pojedou se mnou a tentokrát jim dopřeju v mých uších autobusovou premiéru.

Žádné komentáře:

Okomentovat