14. května 2019

Včelí píle - napsala Lenka Košutová

Ilustrace: Martin Šugar, Fakulta designu a umění L.S. v Plzni
Každé ráno se celý úl probudil a včelí dělnice se daly do práce. Bylo potřeba rozšířit obydlí, a tak se stavěly další plástve. Každá dělnice měla na starost postavit za den tři buňky.
Ze všech nejvíce vynikala včela Rita. Její buňky byly pokaždé zdánlivě dokonalé, šest stěn přetvořených v umělecké dílo.
Včelka Nela byla její opak. Všechno jí trvalo dlouho, stěny se jí rozpadaly pod nožičkami a ke všemu byla na konci dne úplně vyřízená. Říkala si, že takhle už to dál nejde.
Jednoho dne přišla za Ritou a zeptala se jí: „Jak to, že jsou tvý buňky tak skvělý?“

Rita se na ni ani neotočila a s kusadly nahoře pronesla: „To je prostě talent, holka. Jsem perfektní od přírody. Šmudly jako ty takové úrovně nikdy nedosáhnou.“
Nela se jen tiše vzdálila.
„Blbka jedna,“ zamumlala a pustila se zpátky do práce.
Když přišel večer, zjistila, že v rozrušení nepostavila jen tři buňky, ale rovnou pět. Za moc nestály, ale měla ze své snahy dobrý pocit. Bylo to poprvé, co se po celém dni cítila dobře. Rozhodla se v tom pokračovat. Čas plynul a každý den postavila Nela více buněk, něž ostatní. Nejdřív jich bylo jen pět, ale po týdnech a měsících jich stavěla denně skoro deset. Jejich stěny byly postupně stále pevnější a pravidelnější.
Po dalším měsíci z ní byl skutečný profesionál. Vedle jejich odborných výrobků teď vypadala Ritina díla jako laická práce. Večer se kolem Neliných výtvorů srocovaly další dělnice a obdivovaly její um.
Na konci jednoho takového úspěšného dne za ní přišla i Rita.
„Jak to, že jsou naráz tvý buňky tak dokonalý?“
Nela se na ni usmála.
„To je prostě tvrdá práce, holka. Zabedněnci jako ty takové snahy nikdy nedosáhnou.“

Poučení: Tvrdá práce vždy předčí stagnující talent.


Žádné komentáře:

Okomentovat