14. května 2019

Pánský striptýz - napsala Zdena Součková

No a co, že nám bude čtyřicet! Nevím, proč všichni nadělají tolik povyku. Kamarádka Monika, která má slovní kadenci 100 slov za minutu, mi obden volá a zoufale kvílí: „ co budeme dělat, po té čtyřicítce je to prej hrůza, budeme už jenom stárnout, vrásky, kila, …“ dál už radši neposlouchám, je to pořád stejné. Jen automaticky přitakávám, stejně na nic nereaguje, jen opakuje svoje nářky. Můj manžel na tom není o nic líp. Sedí na dvoře se sousedem, jak dědci na vejminku. Kouří u piva a slyším od nich jen dialogy typu: „ no co už může člověk čekat…nějak už to musíme do toho důchodu doklepat, vole to je ještě doba…“

Máme ještě tolik života před sebou, co budou říkat za deset let! Přepadá mě deprese ….. co když je to pravda, co když nás už nic pozitivního v životě nečeká? Pubertální děti už se nemůžou dočkat, až opustí rodný dům, manžel mi leze na nervy a do práce chodím s nechutí. Připadám si sama, smutná a nemilovaná.
Můj životní elán postupně klesá k nule. Vždycky jsem byla veselá, plná energie a optimismu…co se stalo? Že by skutečně ta magická čtyřicítka?
Všechno se ve mně bouří, to přece není možný! Nenechám se tím uvláčet! Pomalu nabírám dech. Monice jsem přestala brát telefon, sprdla jsem manžela i souseda, a začínám obvolávat ostatní kamarádky. Dělám si takový malý průzkum, jak to která prožívá.
No nazdar…Vidím, že nejsem sama, kdo uvízl v nekonečném kolotoči práce – domácnost, a přežívá v jakési pavučině upředené z článků časopisů „pro ženy“.
Jak nabírám druhý dech, nabírám s ním i některé dlouho neviděné kamarádky. To je osvěžení! Konečně někdo, s kým si můžu rozumně popovídat. S někým, kdo nejen mluví, ale i poslouchá. A dokonce s někým, kdo se chce s tou čtyřicítkou poprat, stejně jako já. A samozřejmě zvítězit.
Našly jsme poměrně jednoduché řešení. Využijeme ten číselný předěl k tomu, abychom radostně vykročily do naší druhé, lepší poloviny života. Tu už si budeme řídit samy. Nenecháme se ovlivňovat ani depresivními manžely, ani pubertální omladinou, ani přiblblými časopisy.
Eva má k narozeninám přání: „no co, jsem tak dlouho rozvedená, že pořádnýho chlapa si už ani nedovedu představit. Chtěla bych vidět pánský striptýz.“ Tak to bude novinka i pro nás. Výborný start do nového života! Anička kupuje vstupenky do Dámského klubu, a jde se slavit.
Nevím, proč mě překvapuje, že jsou v dámském klubu jen ženy …. Já mám v práci čistě ženský kolektiv, a po pravdě řečeno, už mám té někdy kvokající ženské energie až moc. A tady vyloženě visí ve vzduchu.
Na pódium vyběhl mladý muž – konečně. „Tak co dámy, pořádně to rozjedem?“
Vřava, která následovala, nás zcela omráčila. Ženy u předních stolků pod pódiem vyskočily ze židlí, výskaly a povykovaly. Mladík se je snažil překřičet stylem pouťového vyvolavače, ale nebylo mu ani s mikrofonem rozumět.
I přes nastalý kravál jsme pochytily, že očekávaný striptýz bude až po půlnoci. „To nemáme šanci do půlnoci vydržet“ volám na Aničku. Z estrogenového oparu, který zahalil celý následující program, k nám matně proniká jen ženský jekot a poskakující ňadra.
Konverzace byla zcela vyloučená, víno mizerné, koketovat nebylo s kým. Napůl omráčené vydýchaným vzduchem jsme se konečně dočkaly půlnoci. Moderátor řval do mikrofonu, snažil se uvadající publikum rozehřát na následující číslo - očekávaný striptýz. Jekot z prvních řad ještě zesílil, když na pódium vtančil urostlý chlap. Dřímota z nás opadla, dokonce jsme se trošičku začaly natřásat v rytmu hudby.
Evě svítí oči: „Konečně…“ odezírám jí ze rtů.
Svůdné mužské vlnění nás začíná rozehřívat. Ovšem jen do chvíle, než se chlapík odebere do publika, začíná se otírat o vřeštící dámy a sedá jim na klín. V představě, že by se dostal až k nám, na mě jdou mdloby.
„Aničko, záchod!“ gestikuluji směrem ke dveřím. Eva si ani nevšimla, že odcházíme. Po našem návratu už je mládenec naštěstí zpět na pódiu, a za nadšených ovací začíná svlékat to, co z něho dámy nestihly otrhat.
Možná, že kdyby neměl tak krásně vypracované svaly, býčí šíji, úžasné bicepsy a pevná silná stehna, nevypadalo by jeho přirození tak maličké. Možná ani tak maličké nebylo, ale čekaly jsme cosi dechberoucího, něco, co jsme ještě v životě neviděly… Jekot i pískot pozvolna ustal, závěrečný potlesk byl velmi vlažný.
Za týden ve vinárně jsme tu obávanou čtyřicítku zdárně oslavily. U džbánku bílého jsme se shodly okamžitě: „Dámský klub poprvé a naposledy! Padesátku rozhodně už bez striptýzu!”
Probraly jsme pak klady a zápory mužů jako takových, následně pak mužů našich. Dále jsme zevrubně zhodnotily dámy, chodící zřejmě pravidelně do Dámského klubu.
„Holky, vidíte, že jsme vlastně pořád mladé, krásné a inteligentní…“ směju se. „A teď to ještě musíme řádně vysvětlit těm našim drahým polovičkám.“

Žádné komentáře:

Okomentovat