18. května 2019

Neřízená střela - napsala Kateřina Hovadíková

„Mám přece právo říct svůj názor!“ Těmito slovy Maruška už jako malé děvčátko odpovídala na výchovné snahy svých rodičů.
V dětství si nejradši hrála na paní učitelku, která má celou svojí třídu plně pod kontrolou. Nakonec se nestala učitelkou, ale úspěšnou obchodní zástupkyní. Vyrostla do dámy s hnědými vlasy, které jsou plné kudrnatých prstýnků a očima, ze kterých sálá energie. Jen co se ráno trošku rozkouká a rozmluví, už ji v podstatě není možné až do večera umlčet.

Každý den jezdí do práce autem a tuto jízdu si ráda zpříjemní hlasitou hudbou. Už se jí párkrát stalo, že na své hudební krasojízdě městem narazila na policejní hlídku, které se například nelíbí, když má propadlou technickou kontrolu nebo jí chybí bezpečnostní pás. Maruška s policisty projedná všechny možnosti jejího postihu a výsledkem nakonec je, že od nich má dovoz až na parkoviště u její práce. A samozřejmě bez pokuty či jiných potíží.
Taková situace Marušku z míry nevyvede, naopak jí ještě dodá radost z celého dne. Překonala totiž nějakou překážku a to je zábava.
 Jen běda, když potřebuje něco zařídit a ono to nejde na první pokus. Například když potřebuje nutně, ještě dnes, odstěhovat obrovskou almaru ze svého bytu. Její široké okolí se může obávat toho, co přijde. Přijde totiž nápad. Takový nápad většinou vypadá tak, že každý v jejím okolí obdrží seznam úkolů, které je potřeba vykonat, aby ta skříň večer stála tam, kde Maruška potřebuje. A pokud se někomu její plán nelíbí, odpoví stejně jako to devítileté děvčátko: „Myslela jsem to dobře.“




Žádné komentáře:

Okomentovat