Jana se asi taky těší, slyším: „Co tomu říkáš, že bychom jeli o týden dříve než ostatní?“
Nadšeně souhlasím.
Bohužel v našem tradičním penzionu není volno. Bydlíme jinde. Penzion vypadá slušně. Obdélníková budova s chodbou uprostřed, po stranách pokojíky a v rozích společná kuchyň a koupelna.
Bydlí tu samí Češi, jen v jednom pokoji dvě Chorvatky, starší a mladá, asi máma s dcerou. Dcera si nejsíš léčí mindrák z rozvodu, neboť na pozdravy chlapů odpovídá VRRR.
První den, když jsme přišli od moře a já jsem vylezl ze sprchy, hned jsem schytal od Jany, že jsem nevytřel po sobě koupelnu, nesprchuješ se tam sám, je to společná koupelna a kdesi cosi... Zvláště mě varovala před těmi nerudnými Chorvatkami.
Další den jsem, nevím proč, zapomněl zase vytřít koupelnu a znovu jsem dostal vylágoš. A znovu varování před Chorvatkami.
Třetí den jsem celou koupelnu poctivě vytřel a spokojený sám se sebou vyšel do chodby.
Proti mně letěla mladá Chorvatka, ruce nahoře a řvala. Rozuměl jsem jí ZEMĚSETŘENÍ. To bude asi chorvatsky úklid podlahy, myslel jsem si.
To mě rozčílilo, rafl jsem ji a odvedl do koupelny a ukazoval vzorně vytřenou podlahu a vysušenou každou dlaždici.
Dívala se na podlahu nějak apaticky, to mě trochu mátlo a pak se mnou mlčky vyšla z koupelny a pomalu odešla ven.
„Tak co, jdeme ven?“ říkám Janě a pochlubil jsem se, jak jsem překvapil a zvítězil nad nerudnou mladou Chorvatkou.
Vyšli jsme ven a na ulici plno lidí. Říkají nám: „Víte, že bylo ZEMĚTŘESENÍ?“
No, mně se zdálo, že ta vysušená podlaha se trochu houpe. Říkám si: „Rány boží, ono ZEMĚTŘESENÍ a ne ZEMĚSETŘENÍ!“ Janě jsem ale radši nic neříkal.
Ta večer valila oči, když za mnou přišly obě Chorvatky a ta mladá mi děkovala: „Pane moc děkuji, moc děkuji, vy jste mě tak při tom zemětřesení uklidnil. Vzal jste mě do koupelny a ukazoval dlaždičky a sprchu. Moc a moc jste mi pomohl.“
A obě se na mě usmívaly.
