Začínáme profláknutým songem, který nenechá nikoho v klidu. Všechno ve mně víří a zaujatě sleduji vlnící se dav v šeru hlediště. Les rukou začíná postupně houstnout.
Z velkých vstupních dveří na obou stranách sálu se k nám hrnou další zážitkuchtiví zájemci.
Barevné efekty blýskají všude kolem nás a všichni moji milí kolegové se dostávají do varu. Kolega bicí má právě své hlasité slovo a nenechá nás na pochybách, že je mistrem svého řemesla. Druhá kytara jakoby v rukou svého mistra tančila.
„Jen do toho, pořádně to rozjedeme.“
Při přípravě našeho vystoupení mi tento bíle vymalovaný sál připadal trochu nudný. I podlaha nese nepochybné známky časů minulých. Naštěstí se ale ukázalo, že tento prostor je tak nabytý energií všech předchozích vystoupení, že nám to náš rozjezd jenom usnadňuje. Jedeme dál. Už nezpívá jenom náš zpěvák, ale přidávají se další a další návštěvníci.
Je nás všude plno a radost se šíří na všechny strany. Mé struny jakoby hrozily roztéci se pod silou hudby. Tak to mám ráda. Ať to nikdy neskončí.
