5. dubna 2019

V posteli s Arnoštem - napsala Veronika Honsová

Živel Lustig
Zaklapla jsem právě dočtenou knížku a ještě chvíli rozjímala nad závěrem příběhu...

“Tak co teď?” napadlo mě, protože angína mi moc možností nedávala. Kontrola e-mailů a sociálních sítí mi zabrala jen pár minut, tak jsem se přesunula k televizi.
V tom mi můj pohled sklouzl do televizního stolku a ustanul na nápisu Živel Lustig. Knihu jsem dostala osobně od autorky Dany Emingerové, tak by se slušelo si ji přečíst. Navíc byl prý spisovatel “veselej chlápek”, tak bych se mohla i trochu zasmát. A v telce stejně nic nedávají.

S nejistotou jsem se začetla do prvních řádků. Podtitulek Jak se píše kniha ve mě budil obavy, aby to nebyla nudná učebnice pro začínající spisovatele. Já přece nechci začít psát.
Pomalu jsem se nořila do příběhu skupinky, kteří absolvují u Arnošta Lustiga kurz tvůrčího psaní. Pomalu jsem se stávala jednou z nich a poznávala s nadšením jednoho z nejvýznamnějších českých spisovatelů.
Při čtení této knihy mnou projely snad všechny pocity. Často jsem se smála Arnoštovým vtipům nebo když si jen vystřeloval z ostatních. Styděla jsem se, když komentoval ňadra přítomných dam. Dojímala jsem se nad zveřejněnými povídkami účastníků kurzu. Cítila jsem lítost nad krutostí 2. světové války, o které Arnošt dokázal vyprávět s takovou lehkostí. Nejinak tomu bylo u jeho těžké nemoci, kterou si vůbec nepřipouštěl. Obdivovala jsem jeho statečnost a ačkoliv jsem věděla, že spisovatel už nežije, doufala jsem, že se v mé knize ještě uzdraví.
Záviděla jsem těm, kdo ho stačili poznat osobně.
 

S přibývajícími stránkami se začal měnit můj vztah k literatuře. Věděla jsem, že je dobré číst známé autory, ale najednou mi bylo jasné proč. Rostla ve mě touha přečíst si Hemingwaye, Shakespeara nebo Dostojevského.


S přibývajícími stránkami se začal měnit můj vztah k literatuře. Věděla jsem, že je dobré číst známé autory, ale najednou mi bylo jasné proč. Rostla ve mě touha přečíst si Hemingwaye, Shakespeara nebo Dostojevského. Chtěla jsem se poučit z chyb, které napáchali hrdinové jejich románů, a ještě přitom nasávat jejich literární styl, o kterém Arnošt tolik mluvil.
Také ve mě rostla touhla napsat paní Daně, jak moc se mi její knížka líbila.
Byla to má první přečtená kniha, u které jsem měla tu čest znát jejího autora. Tak to se musí využít, Hemingway ani Lustig už by si svou chválu nepřečetli.
No jo, ale přece jí nebudu psát jen suchý e-mail?
Ale já vím, čím jí udělám největší radost!
A snad nevadí, že oslovuji Arnošta křestním jménem. Když my jsme se tak sblížili.
Tři dny jsem ho měla ve svých dlaních, když jsem ležela v posteli jen v noční košili bez podprsenky. Slinila jsem si prst, abych mohla otáčet stránky a obdivovat tohoto velkého muže.
Tři dny jsem strávila v posteli s živlem Lustigem.
Přece mu po tom všem nebudu říkat příjmením, ne?

1 komentář: