kolego Karle Jaromíre,
nás všechny láskyplně plet
svým bílým bojem, černým mírem.
Byly nám čtyři, možná pět,
kdy věřili jsme na Vševěda
a poznali za dvacet let,
co Rozum Štěstí nikdy nedá.
Nedá mu prostor ani čas,
nedá mu Ptáka Ohniváka,
nedá mu Zlatovlásky vlas,
na něž ty čisté děti láká.
Rozum a Štěstí bijí se hrdě.
Rámusí, křičí, láteří.
Všem dětem světa namítám tvrdě:
„Nerovnají se Páteři!“
