13. dubna 2019

Poušť Kalahari, místo, kde prý nic není - napsala Klára Valentová

Už jste byli někde, kde doslova a do písmene nic není? Nebyli? Nevíte? Já jsem se záměrně na takové místo vydala a zjistila jsem, že je tam mnohem víc, než by se dalo čekat.

Mluvím o místě v srdci jižní Afriky, části pouště Kalahari, okraji solných pánví v národním parku Makgadikgadi.
Proč?
Nachází se zde jeden z nejluxusnějších afrických kempů, Jack´s Camp. Jeho majitel Ralph Bousfield, patřící k nejlepším průvodcům v Africe, mě přesvědčil, že to je právě to místo, kam člověk určitě musí jet, když se chystá do Botswany.
„Zjistíš to jedině tak, že to okusíš na vlastní kůži. Přijeď, musíš to zažít!“ povídal mi několikrát.
A tak se vydávám do místa, kde lvi dávají dobrou noc a kde není žádný internetový ani telefonní signál.
Zdejší podivuhodná krajina dala vzniknout nádhernému a ikonickému Jack´s Campu v roce 1993, kdy byl kemp založen jako památka a odkaz na lovce krokodýlů Jacka Bousfielda jeho synem Ralphem. Jack objevil tuto oblast v 60. letech minulého století při svých cestách a naprosto mu učarovala. Začal zde žít se svojí rodinou, bohužel však tragicky zemřel při pádu letadla během mapování oblasti pro nový kemp. Sám popsal místní krajinu jako "divokou krásu zapomenuté Afriky”. Jackův kemp byl vybudován v nostalgickém stylu 40. let a zařízen kusy nábytku Bousfieldovy rodiny, která se sem přestěhovala z Tanzánie v 60. letech.
Stojím v hlavním stanu a prohlížím si sbírky archeologických předmětů, koster, vycpanin a starých map. Je to malé privátní muzeum. Seznamuji se zde s dlouhou rodinnou historií skrz staré fotografie a milý personál mi vypráví zajímavé rodinné historky.
Co tu budu dva dny dělat? Pomalu se rozkoukávám a zjišťuji, kolik možností tu vlastně je. Nejprve mě ale jde ubytovat milá slečna. Ukazuje mi můj stan, který sice nemá elektřinu, ale to mi vlastně vůbec nevadí. Nechybí venkovní ani vnitřní sprcha s teplou vodou, splachovací toaleta jako trůn, perské koberce, staré litografie, stěny zdobené mušelínem a nádherná postel s nebesy. Slečna se mi podívá do očí, prý si to tu užiji. Prý mi to vidí na očích, že takové místo dokážu ocenit. Na chvíli si sedám na terasu, zaposlouchám se do zvuků okolní přírody a přitom zahlédnu na obzoru několik zeber.
Zelené období pomalu začíná a na místo tak přichází každým dnem více a více zeber a pakoňů. Začíná migrace. Druhá největší migrace v Africe. Během zeleného období zde roste vysoká tráva bohatá na živiny, která zvěř láká z dalekých končin. Jakmile zebry ucítí ve vzduchu déšť, vydají se sem, kde je jinak po zbytek roku vyprahlo. Majitel Ralph je velký ochránce přírody. Snaží se tuto migraci, která byla v minulosti mnohem početnější, znovu dostat do čísel, jež si pamatuje z dětství. Veškeré finanční prostředky tak opět vkládá na obnovu přírody skrz několik nadací a projektů. A za poslední roky jsou již vidět výsledky. Zvěř se vrací. Migrace je početnější a více zvěře zde zůstává i celoročně.
Je horko a ještě mám několik chvil, než nás pohostí v hlavním stanu odpoledním čajem. O klimatizaci si můžu nechat zdát, a tak se jdu zchladit do bazénu. Jsme sice uprostřed pouště, ale teplota je překvapivě osvěžující.
Kromě klasických safari vyjížděk, během kterých zde spatřím hnědou hyenu s mláďaty, pět gepardů, lvy a další exotická zvířata, tu majitelé připravili hned několik zajímavých aktivit.
Člověk se tu může setkat s nejstarším etnikem na světě, kolébkou lidského života – Sany (křováky). Je to neuvěřitelně zajímavé setkání, při němž se dozvídám, jak dříve lovili (dnes se i jich dotkl zákaz lovení), jak hledají potravu pod zemí a jaké rostliny používají na různé nemoci. Potkávám se i s Cobrou, dlouholetým přítelem rodiny, který je již jediným žijícím křovákem svého kmene. Když mají křováci potřebu, večer naplní svým rituálním tancem okolo ohně a zpěvem, který patří neoddělitelně do jejich kultury. Když netančí, nežijí. Při tanci se dostávají do tranzu a v tomto stavu jsou schopni léčit. Být svědkem této události je velmi unikátní zkušenost a ne všichni hosté mají to privilegium ji zažít.
Všichni průvodci i personál zde pracují dlouho a patří téměř do rodiny. Ralph je jedním z nejlepších průvodců v Africe, se získanými tituly z biologie a archeologie a svým charizma je tak vyhledávaným průvodcem i známých osobností. Sám osobně každý rok své průvodce školí během několikatýdenního kurzu. Chce tak mít zaručenu kvalitu jejich práce. Ti, co již na safari byli, moc dobře vědí, že jednou z nejdůležitějších součástí safari jsou právě průvodci. Teprve zde se dozvídám (po opakovaných cestách za safari do Afriky), že se mláďata zebry rodí se stejně dlouhýma nohama jako dospělí jedinci proto, aby byla méně viditelná před predátory.
Moc se těším na další aktivitu. Fotky se surikatami, které se uvelebí na rameni nebo hlavě dospělých i dětí, jsem viděla na internetu. Nikdy by mě nenapadlo, že to jednou zažiji také. Surikaty si zde zvykly na lidskou přítomnost. Když si na chvíli sednete na zem, určitě se brzy jedna objeví. Mají rády vyvýšená místa a rozhled. Jednoduše se tak stane, že rychle vyšplhá na rameno nebo na hlavu a odsud se rozhlíží po okolí. Svými zvuky volá ostatní a říká jim, že je vše v pořádku.
Tento den byl poslední před příchodem dešťů, kdy jsme se mohli vydat na čtyřkolky. Poté mokrá půda na půl roku znemožní jízdu. Rodina zde čtyřkolky používala pro rychlejší přesuny, ale také proto, že nejsou tak náročné na životní prostředí jako velké jeepy. Jízda na čtyřkolce byla celkem náročná a tak jsem byla ráda, že náš výlet netrval tak dlouho, jako třeba výlety na ostrov Kubu, kam se odtud výpravy často pořádají.
Nevím, čím to je, ale cítím se tu dobře. Jako doma. Čím dál tím víc se cítím vtahována do místního prostředí. Přemýšlím, jaké to asi je tu žít. Jsem vtažena do atmosféry starého safari a užívám si to ticho, ty nekonečné obzory.
Při odpolední vyjížďce sledujeme západ slunce kontrastující s hřmějící temně modrou oblohou. Blížící se blesky přestáváme počítat. Sedíme v autě a pozorujeme fascinující podívanou. Dostávám do ruky gin s tonikem, pořizuji ještě pár záběrů a vydáváme se zpět na poslední večer v kempu. Posedávání u ohně po výtečné večeři musíme vynechat, zvedá se vítr. Uléhám do postele za světla z petrolejové lampy a slyším, jak začínají dopadat kapky deště na střechu stanu. Déšť je intenzivnější a probouzí mě několikrát za noc. Deště dorazily, zelené období oficiálně začíná.
Už chápu, co je na tomto místě tak výjimečné. Žádné mramorové koupelny, zlaté kohoutky nebo navoněná spa. Ten luxus je právě to místo. Právě to nic. Malé detaily, jemná savana kontrastující s drsnou prosolenou půdou. Drobná zvěř i gepardi a lvi, kteří se zdejším drsným podmínkám za léta přizpůsobili. Ostrůvky palem a nekonečné obzory s tetelícím se vzduchem. A jednou ročně v období dešťů druhá největší migrace zeber a pakoňů v Africe. A západy slunce? Jsou zde ty nejkrvavější, co jsem kdy viděla. Chci to zažít znovu.

Žádné komentáře:

Okomentovat