13. dubna 2019

Holiday on ice - napsal Jiří Jelen

Stojím za scénou u telefonu, který visí na stěně poblíž mého postu v zákulisí a klepu se nervozitou. Píše se rok 1988 a dovolat se do Československa je úkol naprosto nadlidský. Čekám, až bude přestávka, která je moje jediná naděje.
Ježíš, to je doba. Ani se nemůžu pokusit telefonovat, protože představeni běží, opustit svou práci nemohu a volat teď nejde, protože před finále na konci první půle musí být naprostý klid. Jsem nervózní čím dal tím víc. Už je tři čtvrtě na devět. Konečně začíná muzika, která uvádí poslední číslo.
Snad už se dočkám. Míjí mne chorus, který jde na led a každé děvče se pohledem ptá: Tak co? Už?"
Krčím jen rameny a obracím oči v sloup. Kluci mě jen tak letmo poplácají po ramenou a dávají mi nenápadně najevo svou účast.
Hudba přece jen zvyšuje svoje tempo a vede číslo do finále. Konečně padá opona. Děkovačka. Vůbec to nezdržuji a zvedám oponu rychle za sebou. Už aby diváci přestali tleskat. Tak – a naposled.
Očima kontroluji pomocné dělníky, jestli správně začínají stavět scénu pro začátek druhé půle a letím k telefonu.
Vytáčím nekonečné číslo – obsazovací tón. Já se snad zblázním.
Mačkám tlačítko opětovného vytáčení předchozího čísla – zase nic.
Počkám chvilku a – do třetice všeho dobrého i zlého.
Telefon sice vyzváni, ale nic se neděje.
Pro Krista Pána, jak to že to nikdo nebere ? 
Teď! 
"Dobrý večer, prosím vás, můžete mne přepojit na klapku 121?"
"Pane, to teda nemůžu, zavolejte si zítra."
"Prosím vás, já se jen tak k telefonu nedostanu, buďte tak hodná…" 
"Nebudu. nejde to."
"Prosím vás, mladá paní, já vám přivezu velký puget, jen mě tam prosím přepojte."
"Přijďte si sem pod okna, takhle kdyby volal každý..."
 
Mrknu na hodiny, čas letí, druhá půle představeni každou chvíli začne. Hlásím: "Five minutes." a očima kontroluji scénu. Vypadá to dobře. Hrajeme ve Frankfurtu druhý týden a kluci už scénu postaví i beze mne. Ještě že jsme v Německu a ne někde v Jižní Americe, to by byl jinej horor.

"Tady sesterna, kdo volá?"
"Dobrý večer, prosím vás, potřebuju se zeptat na..." Najednou v telefonu začne chrčet a nějak divně pípat. Prokristapána, TEĎ NE !
"Haló, haló, co si přejete?"
"Slyšíme se? Haló.
"Jirka, you have to call stand by…"
"Dobrý večer, tady Jelen."
"Dobrý večer, pane Jelene, máte syna, on i matka jsou zdrávi…"
"Stand by, please, stand by."
"Prosím? Já vám nerozumím…"
"To je v pořádku, sestři, děkuji moc za tu zprávu, pozdravujte prosím manželku,"
Položím telefon a svět je najednou krásnej a růžovej. Usmívám se na tanečnice i tanečníky a skoro bych si chtěl obout brusle a jít s nimi na led.
V ten moment začíná hrát muzika a já čekám na Q na oponu. A už je to tu – opona letí vzhůru, rychle mrknu na led – všechno je v pořádku, show běží.
Je 31.ledna 1988.
Hrajeme ve Frankfurtu a v Praze v Podolí se mi narodil první syn.

Žádné komentáře:

Okomentovat