20. dubna 2019

Někdy opouštíme to, co milujeme - napsala Hana Kavalová


Někdy opouštíme ty, co milujeme.
Ti, které milujeme a to, co milujeme občas opouští nás…
Proč, proč, proč... ptáme se jako malé, umíněné děti. Inu proto, že takhle to chtěl sám život.
Právo silnějšího není vždy spravedlivé. Nezná pochopení ani soucit. Bere a nechává….
Zamává s námi jako vlna tsunami s ubohou chaloupkou na pobřeží…
Když přežijeme, musíme chvíli zůstat ležet na pláži, jako by nás vyvrhlo samotné moře. Se zavřenými očima, aby se nerozkutálely všechny slzy a nezpůsobily potopu. Se zavřeným srdcem, aby nikdo nemohl ani dovnitř, ani ven. Se zavřenými ústy, neboť slova došla…

Každý z nás to zažil, zažívá a bude zažívat. V těch chvílích křehkých jako skořápka vajíčka, v těch chvílích těžkých jako ten největší balvan, v těch chvílích tak bolestných, až se bojíme, že žádné další nadechnutí už nezvládneme, právě tehdy se stáváme silnějšími než kdykoliv předtím. Ještě to nevíme, ale je to přesně tak. Znovu se rodíme, v bolestech, ale s novou životní silou.
Občas musíme zemřít, abychom se mohli znovu zrodit…
Může a nemusí se nám to líbit.
Můžeme kolem sebe kopat, plakat, vztekat se, zoufat si nebo se hysterický smát. Můžeme se snažit utéct, podlézt nebo se schovat, jenže „ono“ nás to stejně chytí, předběhne, zastaví nebo najde i v té nejtajnější skrýši. Stojíme uprostřed filmu a slyšíme jak běží kamera….
Někdy… díváme se na desky svého scénáře a bojíme se ho otevřít. Čeho se bojíme? Že se nám nebude líbit? Že v něm budou hrát nesympatičtí herci? Co když budeme mít roli, která nám nebude sedět? Toho, že budeme obsazení do „štěku“ nebo že dostaneme „hlavní“ roli? Budeme v tom filmu vůbec hrát?
Beru do dlaní ty tvrdé desky nadepsané mým jménem. Ano, je tam napsáno JÁ, takže komu jinému by měly patřit než mě? Než ho otevřu, přičichnu k němu. Voní novotou. Voní dálkou. Voní zvědavostí a nadějí. Voní… životem…
Pohodlně se usazuji a chci být na chvíli opět dítětem. To proto, abych při otevírání měla v sobě všechna kouzla, která jsme cestou života už většinou poztráceli…. Kouzlo zvědavostí, překvapení, těšení se, důvěry, naděje, bezelstnosti, touhy poznávat, učit se a smát se….
Mé voňavé desky jdou špatně zavřít, protože uvnitř se rozpíná zvědavost a nedočkavě kouká ven, raší první okvětní lístky lípy ve tvaru srdce a je tam obrovský bazén plný různobarevných míčků, mých dnů…
Je načase je pohladit, nadechnout se a otevřít... tři, dva, jedna... teď...
... ta rozkvetlá alej přede mnou mě zve na první jarní procházku.

Žádné komentáře:

Okomentovat