3. dubna 2019

Čipera – napsala Karolína Vilímovská

„Počkej, počkej! Cože děda udělal?!“ stojím nad svátečně prostřeným stolem s vykulenýma očima.
„No jen ať to poví sám. Tati, pochlub se, jaký jsi dobrodruh,“ usmívá se taťka a já usedám zpátky do židle.
Děda hltá řízek se salátem, aby opět mohl vstát a naservírovat nám i kachnu s knedlíky a se zelím, se kterou se celé ráno pekl. Je deset dopoledne a my se cpeme již druhým chodem.
S očekáváním koukám směrem na žvýkajícího provinilce.
„No… v tejdnu jsem si v časopise přečetl, jak ty indiáni v pralese lezou na ty vysoký stromy a palmy, jo. Jenom s kusem lana a závažím!“ vysvětluje a já se držím za hlavu.

„Tak jsem vzal Barunku z garáže, musel jsem předtím vyměnit volej, ale to víš, ta jezdí i na bramboračku. Vzal jsem si támhleten řemen, jo. A jel jsem do lesa to zkusit. Tam nahoře za kaplí jsou takový holý smrky.“
„A to jste fakt jel sám?“ ptá se mamka.
„No jistě, babi by se mnou nejela. Že ne, babi?“ volá do kuchyně.
Vzdálené „Co?“ je jedinou odpovědí.
„Jsou tam takový vysoký holý smrky. Zavázal jsem si ten řemen na nohy, jak to psali v tom časopise, vokolo toho stromu, a vyšplhal jsem si navrch. Vopravdu to funguje, byl tam takový krásný výhled.“
Rozhlížím se po tvářích rodičů. Taťka schovává jakékoli obavy za pobaveným úšklebkem a plnou pusou bramborového salátu. Mamka si hledí svého talíře, už jí v téhle rodině takové příběhy nepřekvapují.
„Pak jsem, samo sebou, opatrně slez dolů,“ uklidňuje mě. „No dokonce jsem tam našel pár bedel! Měli jsme pak smaženici!“ Vstává s prázdným talířem v ruce a úsměvem na tváři a jde pro další chod.
„Vždyť to není ani normální, ani bezpečný! Sám! Jen tak si vyleze na třicetimetrový strom? Vždyť je mu čtyřiasedmdesát,“ mumlám do svého sousta už téměř bez sil se divit.
„Hele, znáš dědu, toho neskolí nic,“ říká hlava rodiny, zrovna když její otec vtančí v rytmu pravé vesnické polky zpátky do místnosti s pekáčem plným pečeného opeřence a vesele si prozpěvuje.

Žádné komentáře:

Okomentovat