19. března 2019

Improvizace – napsala Anastasia Khaustova

Zeptám se publika: „Co držím v ruce? Ne, není to lebka ani ananas,” zamítám nejčastější odpovědi na tuto otázku. Stojím na scéně a čekám na odpověď. Je to jedna z mnohých otázek, které používám, abych mohla vytvořit osnovu ohledně improvizované scény. Znejistím diváky, může to být cokoliv. Světlo mi svítí do očí, takže nemůžu rozeznat lidi v davu. Ale někdo vykřikl: „Lžička!” „Hurá, to je perfektní odpověď,“ odpovím. A začneme hrát scénku, kterou nikdo předtím neviděl a nikdo znovu neuvidí. Všechno je vymyšlené ihned před diváky - to je improvizace.
V té scénce jsem admirál pěchoty, nevím nic o vojně a kvůli tomu je to zábavnější, také mě baví velet mému pluku. Kolegové jsou nadšení, protože má postava je diametrálně protilehlá mé povaze.
Byl to obyčejný den až na to, že jsem měla v plánu návštěvu u psychologa. Mám obyčejný balík: depresi a úzkostnou poruchu, které mi dělají potíže v mezilidských vztazích. Obvyklá konverzace ve mně vzbuzuje paniku, jako by šlo o život.
Psycholog se mě zeptal: „Jaké to bylo minulý týden?“
„Dobrý, nevycházela jsem z domu celý týden. Bylo to suprový, neviděla jsem ani jednoho člověka,“ kysele se usměji.
„Víte co, pomůže vám práce v divadle, i když možná budete hrát na začátku strom.“
„Hmm, to zní zajímavě.“
Po návratu domů jsem zasedla k počítači a zaměřila se na vyhledání vhodného kurzu improvizace, který by mně poskytl potřebné znalosti a zkušenosti. Nikdy v životě jsem se nesetkala s komedijní improvizací, ale přitahovala mě představa, že všechno musí být vymyšleno na místě, bez přípravy. Kdo by mohl vědět, že v Praze je kurz improvizace v angličtině? Cítila jsem, že se to pro mě stane důležitou součástí života.
Konečně kurz začal. Nedokážete si představit, jak to vypadalo. Věděla jsem, že se lidé na mě dívali a mysleli si, že se nikdy nevrátím. Vím to s jistotou, sdělili mi to po workshopu. Nakonec jsem chodila pravidelně každý týden, skoro jsem se naučila mluvit o trošku hlasitěji a zapracovala jsem na svém očním kontaktu.
Deset týdnů kurzu rychle uplynulo a na konci bylo představení pro studenty na opravdové scéně s opravdovým divadelním světem. Skoro jsem nebyla nervózní, za deset týdnů jsem se naučila nebát se chyb.
Představení skončilo příliš rychle, ale zanechalo ve mně pocit, že já potřebuji víc.
K mému štěstí bylo organizováno více divadelních představení v rámci kurzu, na který jsem chodila pravidelně. Zvykla jsem si na neúspěch, ale divadelní představení se mi i tak líbila. Pak byly další kurzy a workshopy. Pomalu jsem dozvídala víc a víc a získala jsem jistotu jako dobrý performer.
Podivnou shodou okolností jsme já a mí známí vytvořili skupinu lidi, která se pravidelně scházela a vytvářela náměty na vlastní představení. Nebylo to snadné. Lidé přicházejí a odcházejí, vystoupení občas probíhala v naprostém tichu, ani jedna duše se nesmála. Ale pokračovali jsme, změnili jsme jméno. Začali jsme naší improvizační skupině říkat Script for brains. Jsme spolu už více než rok a pravidelně máme vystoupení dvakrát za měsíc. Nikdy bych si nepomyslela, že se budu cítit na scéně naprosto pohodlně a že přitom nebudu hrát strom, ale výrazné postavy, že naučím se předstírat sebejistotu a snadno udělat oční kontakt s kýmkoliv.
Jedno malé rozhodnutí změnilo můj život k lepšímu. Potkala jsem neobyčejné lidi a na scéně dělala různé šílené věci. Stálo za to, chodit pravidelně k psychologovi.

Žádné komentáře:

Okomentovat