14. března 2019

Hadí kámen - napsala Ivana Výborná

„Tento kámen vás ochrání před smrtí hadím jedem, noste jej pořád u sebe, možná, že vám jednou zachrání život,“ pověsila mi na krk dárek ředitelka jedné africké nemocnice. Poděkoval jsem za osobní dar, ale mýtu, že díky zelenkavému kameni přežiji smrtelnou dávku hadího jedu, jsem neuvěřil.

Práce s odchytem a přepravou velikých afrických zvířat do republiky po šesti měsících skončila. Poslední zvířata jsme nahnali do přepravních boxů a naložili na transportér, co zamířil na letiště do Dar es Salaam. Speciální letadlo je dopravilo do zoologické zahrady v podhůří Krkonoš.
V táboře zůstalo množství léků, zdravotnického materiálu i lékařských přístrojů. Všechny ty věci, o nichž se černým pacientům ani nesnilo, jsme darovali jedné africké nemocnici. Paní ředitelka, dojata tak velikým a šlechetným darem, s obřadnými slovy díků sejmula ze své šíje kožený provázek s průsvitně zeleným kamenem a podala mi jej s tím, že chrání před hadím jedem.
Přemítal jsem, jestli se do horké a nebezpečné Afriky ještě někdy vrátím. Abych se se svou láskou rozloučil, vyrazil jsem den před odletem domů šustící travou na jedno magické místo pod baobaby kousek od vyklizeného tábora.
Byl jsem dojatý a rozrušený, ale ne dost opatrný. Nepodíval jsem se proto - jako jindy - do větví stromu, kde číhala a dostihla mne smrt. Uštkla mne totiž mamba černá. A mamba černá - to smrt je. Rychlá, bolestivá a definitivní.
Byl jsem sám, sám v poslední minutě svého života.
Opuštěn, bez dětí, bez manželky, bez přátel umírám pod rozložitým baobabem. Vnímám ještě vzdálený řev lovícího lva. A naposledy se dívám na černou siluetu trav a keřů před rudo-zlatou kulisou zapadajícího slunce. Vnímám ještě nádheru toho večera a smířen s osudem pokládám hlavu na rudou zem a zavírám oči.
Už se nemohu pohnout. Nemohu dýchat. Necítím nohy. Ztrácím pomalu vědomí a vím, že přichází smrt. A africká noc pomalu uplývá.
Přes zavřená víčka najednou vnímám oslňující jas. Nevím, kde jsem, co se stalo, hlava je zamžená, svaly pálí, jako kdyby jimi procházel elektrický proud. Lomcuje mnou zimnice a já se nechápavě probírám do chladného afrického rána.
Potlačím strach a otevírám oči. Ležím v řídké trávě pod obrovským baobabem a v dlani svírám hladký kámen. Je horký a příjemný na dotek. Jen jeho barva je jiná. Není už průsvitně zelená, jak tomu bylo ještě včera večer, ale sametově černá. Černá jako Afrika, černá jako antracit, černá jako mamba.
Z přátelství darovaný hadí kámen můj život skutečně zachránil a působení smrtelného jedu zmařil. Těžko se to dá pochopit. My, Evropané, se snažíme záhadným věcem přijít na kloub, ale africké mýty jsou nevysvětlitelné, jenom kouzelné...

Žádné komentáře:

Okomentovat