24. března 2019

Ponožky - napsala Jana Formánková

„Kam zas letíš? To musíš být fakt vždycky o krok přede mnou?“
„Jo, anebo taky za tebou!“
„Nojo, no, vím, že za to nemůžem ani jedna. Ale chtěla bych být víc s tebou, víš?“
„Já vím. Jenže my musíme čekat, až se ON zastaví nebo si sedne, abychom si mohly aspoň pokecat, viď?“
„Hm. A víš, co mám vůbec nejradši? Když jsme obě bez nohy.“
„Co? Jo tak, myslíš, když zrovna nemusíme být takhle navlečené, viď?“
„Přesně. Když se můžem večer už muchlat v tom koši.“

„Myslíš v koši hrůzy? Vždyť víš, že tam už se nemůžem ani cítit!“
„Tak mi aspoň slib, že se spolu zas někdy vykoupem v tom točícím bubnu. Že se cestou zas schválně někde neztratíš.“
„Jasně, slibuju. Vždyť víš, že bez tebe jsem tu úplně zbytečná.“
„Moje řeč.“

Žádné komentáře:

Okomentovat