11. února 2019

Tři srdce pro Milušku - napsala Klára Dvořáková

„Jsem těhotná,“ zašeptá Miluška schoulená na pohovce v Tomášově objetí.

„Ne!“ vykřikne spontánně Tomáš a odstrčí ji stranou. „Promiň, to mi ujelo,“ opraví se vzápětí, ale do očí se Milušce nepodívá. Sleduje konferenční stolek před sebou. Jsou na něm fotografie z jejich první společné dovolené. Právě si je přinesli z fotolabu.

Oba se bezstarostně smějí na selfie u vody, na nádvoří Křivoklátu a v rybí restauraci je číšník vyfotil, jak mají propletené ruce na stole – vypadají, že je nemůže nic rozdělit…

„Říkala jsem, že se to může stát…“

„Já vím, promiň. Jsem sobec. Ale vůbec si neumím přestavit, že bych byl tátou. A ještě…“

„A ještě, když nejsou tvoje…“ doplní Miluška.

„Nejsou?!!“ teď už Tomáš vyskočí z gauče a začne se neklidně procházet po obýváku, „Ono je jich víc?“

Miluška váhavě přikývne.

„Ty budeš mít dvojčata?!!“

Miluška zvedne ruku se třemi prsty.

„Tři!!! Neblázni, Mílo, to nejde!“

„Já je chci.“

„Ale já vůbec nejsem připravenej! Je mi sotva třicet. Já nechci bejt táta. Tři! To nemyslíš vážně. Ví už o tom?“

Miluška neodpoví a jen zavrtí hlavou.

„Ty jsi Davidovi nic neřekla?“

„Ještě ne, chtěla jsem nejdřív mluvit s tebou a taky vědět…,“ Miluška se odmlčí a utře si zrádné slzy, které neposlušně zaplavily její oči, „A taky vědět, jestli s námi zůstaneš…“

„Ty mě teda nešetříš…“ vzdychne Tomáš a upadne zpátky na měkký gauč. Hlavu si dá do dlaní, „Copak já vím? Já tě miluju, hrozně moc, ale tři děti? To nemůžu zvládnout,“ opakuje pořád dokola. Představuje si, jak ráno vstává, protože ho vzbudil řev hladových krků, vidí se ověšený balíky jednorázových plen, jak se nemůže vejít do výtahu v paneláku. Snaží se zahnat vidinu, jak kurtuje tři vřískající děti do auta, které bude muset koupit… Jak se sakra drží dvěma rukama tři lahvičky při krmení? Na celtu s kytarou mu v koutě bude sedat prach. Je toho na něj třikrát víc, než si chce vůbec připustit…

Promítá si, jak žil doteď. Čundry, ohně, spaní pod širákem, hraní na kytary v hospodě, milování na seně nebo u řeky, prostě tam, kde se jim zrovna chtělo. Tohle nejde dohromady. Nevymění to přece za plíny, pudr, osušky, sunar, dupačky, bryndáky, hnusný blivajzy ze zeleniny… Brrrr! Tomáš se otřese.

Podívá se na Milušku. Stojí tam, ruce má opřené na bocích a čeká jeho reakci. „Tak co? Půjdeš do toho se mnou?“ zeptá se odhodlaně. Už nebrečí. Tohle si Tomáš musí vyřešit sám.

V jejím životě se stalo něco moc důležitého. Čeká dítě. Vlastně děti. Miluška se při té myšlence usměje. I ona vidí plínky, dudlíky, sunar a dupačky, ale nic z toho ji neděsí. Těší se na ty malé broučky - na to, jak budou objevovat svět – nejdříve očima, pak pusou a hmatem, na jejich první úsměv, slovo „máma“, jak polezou, začnou si stoupat a vytahovat věci z šuplíků. Už se vidí, jak je koupe ve vaničce, všichni na sebe cákají, a večer je ukládá čisťounké do postýlek a čte jim pohádku. Určitě jim bude číst. Čekala na ně tak dlouho. Dlouhé roky chodila na kliniku a podstoupila toho tolik – nesčetně vyšetření, anestezií, odběrů vajíček, dávky hormonů, spousty zabitých nadějí, že tentokrát to vyjde.

Nakonec ji to stálo i vztah s Davidem, který nevydýchal její změny nálad, neustálé chození na kliniku, zkoumání a plánování jejich sexu, odběry spermatu, počítání ovulace… Po posledním pokusu odešel, a ona se mu ani nedivila. Udělala mu hroznou scénu. Řvala na něj jako hysterka: „Mám toho dost, ty se vůbec nesnažíš!!!“

„Jak nesnažím? Snažím. Ale tohle by nevydržel nikdo! Pořád na mě jen ječíš. Nejdřív mě seřveš za to, že jsem si neuklidil boty v předsíni nebo jinou kravinu, a pak chceš, abych šel do postele a udělal ti dítě! Nejsem robot!“

„Tak mě jo? Já myslela, že ho chceme oba! A kdybys mi ho udělal, tak na tebe neječím, protože do mě nebudou píchat ty sračky, po kterejch je mi akorát blbě, roste mi knírek a chce se mi furt břečet…“

„Miluško, pojďme se na to vykašlat…“

„Jak to myslíš?“

„Jak to říkám. Ukončeme to.“

„Miminko nebo nás dva?“

„Když už se takhle ptáš, tak obojí…“ řekl a šel si sbalit tašku. Dal jí pak ještě pusu na čelo a odešel. Po osmi letech, beze slova. Myslela, že se jí zbořil svět. Musela si vzít v práci dovolenou. Týden brečela a uklízela jeho věci do krabic. Všechny odtahala do sklepa. Nic jí ho nesmělo připomínat. Ale pak jí byt připadal smutný a prázdný.

Vrátila se do kanceláře. Čtrnáct dní na to ji pozval kolega Tomáš nejdříve na oběd a později na večeři a do kina. Rozuměli si. Jela s ním dokonce na výlet, pak na druhý a nakonec z toho byla láska. Miluška přestala truchlit a vezla se na endorfinové vlně zamilovanosti.

Ale potom jí začalo být ráno špatně… Nejdříve ji nic nenapadlo. Sváděla to na včerejší večeři, na oběd v čínské restauraci, prošlý jogurt… Přišlo to jako smršť – koupila si test a za dva dny ležela u své doktorky s roztaženýma nohama.

„Jste těhotná!“ zajásala gynekoložka, „Gratuluji! 11. týden. Vy jste nic nezpozorovala dříve?“ podiví se, „U žen, které si tak moc přejí potomka, bývá obvyklé, že si dělají test hned, jak nedostanou menstruaci…“

„Strašně rychle to uteklo. Ani jsem si nevšimla…“ blábolí Miluška a sama je překvapená, kolik se toho v tak krátkém čase změnilo. Rozchod s Davidem, pláč, Tomáš, první schůzky, výlety a teď…

Tomášovi hned na začátku řekla, že asi nemůže mít děti. Také o tom, jak chodila s Davidem na kliniku a že se kvůli tomu rozešli. Pokrčil rameny a odbyl to tím, že on o děti stejně nestojí. Tenkrát si oddychla, ale co teď? Ve chvíli, kdy doktorka přejela nagelované bříško ultrazvukem a řekla jí, že našla tři srdíčka, byla ráda, že leží. Určitě by omdlela. Nejdříve štěstím a pak pod tíhou otázek z budoucnosti.

Když teď sleduje Tomášova záda v předsíni, je jasné, že z něj se jen tak šťastný taťka nestane… Co teď?

Chvíli váhá, ale ví, že to udělá – navštíví Davida. Řekne mu, že mohou být rodina. Konečně, po letech…

Nemohla vědět, že jí David otevře jen v trenýrkách a za ním bude stát půvabná tmavovláska v saténové košilce. Nezmohla se na slovo. Dala mu do ruky fotku z ultrazvuku a utekla.

Zavolal jí až druhý den.

„Je to to, co si myslím?“ řekne bez pozdravu.

„Nevím…“ odvětí tiše Miluška. Ona přece nemůže tušit, co si on myslí, že to je.

„Dítě!“ David zvedne hlas, „Jsi těhotná?“

„Ano, jsem těhotná.“

„Se mnou?“

Miluška je zaskočená. Tomáš se jí na nic takového neptal. Automaticky přepokládal, že je dítě Davida, a ten naopak pochybuje? Co to s těma chlapama je?

„Jsem v jedenáctém týdnu.“

„Aha…“

Na druhé straně je ticho.

„Co ode mě chceš?“

„Myslela jsem, že bys to rád věděl…“

„Děkuju,“ odvětí David kousavě.

„Přišlo to trochu nevhod, viď?“

„Hlavně pozdě… Promiň, Miluško, já už někoho mám.“

„Všimla jsem si. Včera,“ koktá Miluška a po tváři se jí koulí slza.

„Ty si to chceš asi nechat…“

„Chci,“ hlesne Miluška roztřeseným hlasem.

„A zvládneš to sama?“

Otázka zazní do ticha telefonu a je zároveň i odpovědí. Sama. David u toho nebude. Má mu říct, že budou tři? Ne, nechá si to jako tajemství. Když nechce jedno, jak by mohl toužit po trojčatech? Bude to těžké. Ale ona to zvládne. Určitě! Vždyť za ty tři naděje pod srdcem tolik bojovala…



Zajímají Vás další povídky této autorky? Pak navštivte stránky Olivie Úžasné, která už vydala dvě knihy - Už mě nikdy nelíbej! a Co když je to láska?.

Žádné komentáře:

Okomentovat