6. února 2019

Staňka hledá zkratky - napsala Kateřina Rozmarýnová

O letních prázdninách jsme se vydali s mojí mamkou Janou, její životní partnerkou Staňkou a bratrancem Staníkem sjíždět Vltavu na raftu. Jeli jsme z Jižní Moravy autem a protože já ani Staník nejsme plnoletí a mamka nemá řidičák, řídila tedy moje "macecha" Staňka. Nejeli jsme po dálnici, ale po staré silnici. Cesta šla hladce, tedy jen do té doby, než jsme dojeli do Třebíče.

Pár kilometrů před Třebíčí nás cedule upozorňovaly na objížďku. V duchu jsem si říkala: ,,To zase bude něco." Ani jeden z nás nemá orientační smysl, to určitě zabloudíme. A taky se tak stalo. Samozřejmě jsme se řídili tím, co nám ukazovaly cedule, ale asi neumíme číst nebo je někdo schválně otočil. Třikrát jsme projeli Třebíč, než se nám z ní podařilo vymotat.
Když jsme jeli už potřetí kolem stejné benzínky, kde jsme se otáčeli, abychom nedojeli nazpátek do Brna, tak lidé odpočívající na parkovišti si už ťukali na hlavu, jestli jsme normální. No co, snad jsme si to už vybrali a žádné bloudění nás už nečeká. To jsem se ale mýlila. Každý den naší dovolené jsme zabloudili, ať už jsme šli pěšky nebo jeli autem. Naštěstí jsme to brali s humorem, už to k nám asi patří. My totiž nebloudíme, my hledáme zkratky.
A ještě na závěr, když už jsme se vraceli domů, byla tma a opět jsme se ztratili. Jeli jsme kolem jaderné elektrárny Dukovany, které se Staňka bála, protože jí připadala jako UFO. A místo toho, aby ji mamka uklidňovala, otravovala tím, že chce zastavit, aby si mohla zapálit cigaretu.

Ženy nebloudí, ženy hledají zkratky V sobotu sedím v obýváku a na notebooku pracuji na svém školním projektu, který jsme dostali za úkol vypracovat přes prázdniny. No jo, umělecká škola mi dává zabrat - jelikož studuji obor Filmová tvorba, tak musím chodit po Brně a natáčet. Ale nevadí mi to, protože alespoň nesedím doma a neposlouchám svoji mámu, která se mnou zachází jak s malým dítětem.
Potom se ale odtrhnu od obrazovky a slyším, jak ve vedlejší místnosti máma telefonuje s moji tetou Staňkou. Mluví spolu o tom, jak teta příští týden pojede na raft. V tu chvíli mě napadlo: ,,Kdybych s nimi mohl jet, natočil bych si to, splnil bych tím svůj úkol a nemusel být doma se svou otravnou rodinou."
Domluveno. Jedu sjíždět Vltavu s tetou Staňkou, její partnerkou Janou a nevlastní sestřenicí Katkou. Nikdy jsem s nimi nikam nejel, ale jelikož řídí teta, pojedeme pomalu a v klidu. Cesta byla pohodová. Ale pak jsme přijeli do Třebíče a klidná cesta byla fuč. ,,Vždyť kolem té benzínky jsme už jednou jeli!" To jsem si mohl myslet. S ženskýma se nikdy nebloudí, jenom hledají zkratky.

Žádné komentáře:

Okomentovat