24. února 2019

Rodinu si nevybíráme - napsala Pavlína Šaurová

„Kláro, mohla bys hned přijet? Někdo se mi dobývá do bytu,“ slyším v půl šesté ráno ve sluchátku mobilu svého bratra Jirku. Dlouho jsem ho neviděla a popravdě jsem za to ráda. Vidět ho totiž znamená vždycky trable. 
Jenže jeho hlas zní děsně naléhavě. 
„Kdo se ti dobývá do bytu?“ ptám se neochotně rozespalým hlasem. 
„Fotr,“ zní odpověď, „někoho si na mě najal.“ 
O otčímovi slyším ještě o něco méně ráda než o bratrovi. Do života mi nepřinesl nic dobrého.
Spoustu nocí plných strachu, kdy se na mol opilý pokoušel vlámat do našeho domku, kde jsme se před ním museli zabarikádovat. Vždycky jsme spustili lodní sirénu a soused už věděl, že je zle a má volat Policii. Jenže máma mu nakonec vždycky odpustila a svá obvinění zase stáhla. Nikdy jsem nepochopila, proč se tak krásná a chytrá ženská zahodila s někým takovým. Klid jsme měli, jenom když byl v kriminálu. Což bylo naštěstí docela často. A brácha je jako otčím v bledě modrém. Životní ztroskotanec, slaboch, závislák na alkoholu a kdo ví, na čem dalším. Všichni okolo můžou za jeho problémy a jsou na něj zlí. 
To všechno se mi to ráno honí hlavou. Ale pořád je to přece můj brácha a úpěnlivě prosí o mou pomoc. 
„Zavolej Policii, Jirko, přece tam nepojedu já. Co já zmůžu s tvým tátou a najatýma chlapama? A proč je na tebe vůbec zavolal?“ 
„Kvůli těm penězům.“ 
„Jakým penězům?“
„Je v exekuci, tak si nechal na můj účet posílat výplatu.“
„Aha,“ začínám chápat.
„A ty jsi je propil, co?“
„Nepropil, já jsem mu je poslal složenkou.“
„A kde je teda problém?“ nechápu důvod najímání někoho, kdo by je z bratra měl vymlátit. 
„Ještě mu ty peníze nepřišly a nevěří mi.“
„Tak proč mu tu složenku neukážeš?“
„Je úplně na mol, Kláro. Motá se pod barákem. A nevím, kde jsou ty jeho gorily.“ 
Jeho hlas zní tak vyděšeně, že přemýšlím, jestli bych tam fakt neměla vyrazit. Předám otčímovi tu složenku a bude po problému. Pak se okřiknu, nechci tímhle zase procházet.
„Víš co, zavolej tu Policii. Ať mu tu složenku dají oni.“
„Policajti už tu byli, Kláro. Ale když přijeli, tak se zrovna ty gorily někam schovaly. Takže mi nevěřili.“
„Tak to zkus znovu, takhle to přece nejde. Já akorát vstávám, povezu holky do školy. Pak už bude denní světlo, tak tě vezmu k nám, ať se aspoň vyspíš, musíš být úplně vyčerpaný.“
„Tak jo,“ přitaká mi a zavěsí.
Srdce mi buší jako na poplach. Všechny ty příšerné zážitky z dětství mám najednou zase přímo před očima. Vidím ten nepříčetný výraz v očích otčíma, vyčítavé otázky, kolik měla máma chlapů, když byl v kriminálu. Nikdy nevěřil, že máma měla jenom jeho. Zrovna jeho! Představuju si, že se tam ty najaté mlátičky dostanou dřív než policajti a než jim to brácha vysvětlí, pěkně ho zmalují. Vypravuju holky a modlím se, aby už bylo osm. Dojedu pro něj a všechno bude v pořádku, utěšuju se. 
Zase zvoní telefon. Je to máma.
„Taky ti telefonoval Jirka, že se na něj dobývá táta s nějakýma mlátičkama?“
„Jo. Chtěl, abych tam jela. Mám o něj strach.“
„Vezou ho do Bohnic, teď jsem se to dozvěděla.“
„Cože? Proboha, proč do Bohnic?“ vůbec nechápu, co se mi máma snaží sdělit. 
„Jeho táta leží v nemocnici s žaludečníma vředama.“
„Co? Vždyť se celou noc snažil dostat k němu do bytu!“
„No právě. To je nesmysl, když je v nemocnici. Jirka si vzal nějaký svinstvo. Nic z toho, co ti říkal, se nestalo.“
Rodinu si zkrátka nevybíráme.

Žádné komentáře:

Okomentovat