27. února 2019

Epilepsie se jen tak nevzdává - napsala Michaela Čápová

Prý mne nechce. Proč? Že ji nebavím. Neví si se mnou rady. Jsem jak zimnice. Můj stín vidí při každém kroku. To je přece na ní, kam až mne pustí!
Vím, umím být protivná. Nic s tím nenadělám. Jsem už taková.
Kolikrát se neozvu celé měsíce. Může být šťastná, ne? Říkám tomu vzácnost okamžiku.

Při dvou takových setkáních na mne její povedení příbuzní zavolali doktory, nevěděli si se mnou rady. V nemocnici říkali, že to byl hotový šamanský tanec.
No vida, a to pořád slyším, jaká je se mnou nuda. Nenajde na mne nit suchou. A co ty barvy, co jí vnáším do života?
Neříkala náhodou něco o pochopitelnějším smyslu všeho bytí, o rozšiřování obzorů? Tolik toho se mnou získala.
Mohla jsem to zkusit na Božku, na Hedviku. Ne, ošálila mne ona. Asi jsme si byly souzené.
Na stole vidím tabletky. Růžové a bílé. Asi se těm pilulím nevyhnu. Tuší, že se jí začnu ztrácet před očima?
Ne, jen tak se nedám. Takový oblbovák.
Pro tentokrát zkusím zvracení.

Žádné komentáře:

Okomentovat