3. února 2019

Díky strašidla! - napsala Zdena Součková

„Na náměstí jsou kolotočéé!“ přiřítila se nadšeně starší dcera.
Děsím se. Kolotoče totiž nejsou nic pro mě. Naposledy jsem byla v patnácti letech a tak se mi motala hlava, že jsem nenašla schůdky dolů a musela jsem být potupně odvedena obsluhujícím personálem.
„No tak jo, zavolám tetě Haně a tetě Janě, jestli půjdou se svýma holkama taky,“ slibuji nepříliš ochotně.
„Supéééér... a půjdem do strašidelnýho hradu... a půjdem na horskou dráhu... a půjdeme všudééé...“

Holky netuší, že můj žaludek i moje peněženka mají své meze.
Tety Hana i Jana sdílí moje pocity, ale už i jejich děti se o kolotočích dozvěděly, takže není vyhnutí. Navrhla jsem, že každá z nás matek půjde vždycky se všemi pěti dětmi na jednu atrakci, mezi to vložíme zmrzlinu případně ještě cukrovou vatu. Budeme se mezi jednotlivými stanovišti přesunovat co nejpomaleji, abychom toho v daném čase stihli co nejméně.
„Bezva plán,“ šťouchla mě se smíchem do žeber Hana. Pokaždé pak poskočím a kviknu „eíí“, což ji celé roky vždy rozesměje a mě rozčílí. Nevím, co ji na tom tak baví...
Rachotící a třesoucí se obří stroje s ohlušující reprodukovanou hudbou naše nadšení pro věc nijak neposílily. „Dobře, půjdu první, dáme strašidelný hrad, tam se aspoň nelítá v luftě,“ zbaběle vybírám nejméně nebezpečnou záležitost. Obsadili jsme s dětmi jeden vozík a vyjeli – k mému překvapení do úplné tmy.
V první zatáčce to s námi smýklo k jakémusi oběšenci. Samozřejmě jsem se lekla a vyjekla svoje „eííí“. Než jsem stačila zavřít pusu, následovala další zatáčka se strašidlem a už to nešlo zastavit. Z mých doširoka otevřených úst se linul neutuchající jekot. Zajímavé bylo, že jsem úplně klidně seděla a chladně v duchu analyzovala situaci. Hlasivky však ožily vlastním životem a nebylo možné je usměrnit. Nevím, kdy jsem stíhala nádechy, zvuk byl nepřerušovaný a v zatáčkách ještě nabíral výšku.
„Paní, nebojte se, my jsme jenom jako...“ snažili se mě uklidnit kostlivec a pán s motorovou pilou, kteří za naším vozíkem vyběhli ze svých stanovišť.
Nevím, jak dlouho jsme jeli. Když se konečně objevilo denní světlo, vozík zastavil a moje hlasivky taky. Užasle jsem hleděla na ztichlý dav, který se shromáždil před hradem. Když pak obecenstvo uvidělo vybíhající strašidla a nazelenalé děti, které se s vyvalenýma očkama potácely ke svým rozčileným matkám, strhla se vřava a nadšení lidé vzali pokladnu útokem.
„Čekaly jsme, že vyjedou ven vaše zohavené mrtvoly, ten řev byl tak neskutečný, že přehlušil i všudypřítomný virvál a nalákal desítky přihlížejících. Začali se sbíhat v morbidním očekávání nějakého zvlášť odporného zločinu. Málem jsme tady umřely strachy.“
Moje děti se ke mně nehlásily a se slzama v očích prosily tety, aby je adoptovaly.
Stálo mě to dohromady pět cukrových vat a sedm zmrzlin, Hana i Jana žádaly taky odškodné. Hana pak svatosvatě slíbila, že už mě nikdy nebude šťouchat do žeber.
Za chvíli nám otrnulo a já jsem přísahala, že už se to nebude opakovat, mám přece rozum.... Děti tedy milostivě svolily, že s nimi můžu na závěr na horskou dráhu. Do první zatáčky to ještě šlo.....Myslím, že už jsem neječela tak hrozně jako v hradu, nicméně po vystoupení z vozíku na mě čekal nadšený majitel kolotočů a nabízel mi trvalé angažmá. Rekordně se mu zvedly tržby. Platil by mi slušně, ale musela jsem tuto lukrativní nabídku mlčky odmítnout. Krk jsem měla v jednom ohni, hlasivky mi, zřejmě z přetížení, začaly doutnat.
Doma jsem pak komunikovala pouze pomocí gest a neartikulovaných skřeků.
„Musím nechat ty hlasivky odpočinout,“ psala jsem večer manželovi na papírek.
Nejsem si jistá, ale myslím, že jsem slyšela jak šeptá: „Konečně, díky strašidla...“

Žádné komentáře:

Okomentovat