,,To je ale bordel." To bylo to první, na co jsem myslela, když jsem vstoupila do jeho pokoje. Špinavé oblečení na zemi, plný koš, hromada nádobí, rozdělané pytle od chipsů, zapnutý počítač a smradlavý vzduch. Posbírám ze země všechno prádlo a hodím ho na spící obličej kluka, co v posteli leží v oblečení, které nosí už víc jak týden. Stále ho to ale neprobudí. Řeknu si: ,,Kašlu na něj. Vzbudím ho, až budu vysávat, abych mu mohla tu hadici přisát k hubě."Vyvětrala jsem tedy a uklidila všechen nepořádek.
Vezmu vysavač, můj plán vzbudit ho vysavačem se ale neuskuteční. Jako naschvál ležel na břiše s obličejem zabořeným do polštáře. ,,Tak se udus," pomyslím si a kopnu ho do jeho líné prdele. Ani se nehne, jenom zabručí a spí dál. Napadlo mě, že bych ho probudila vůní řízků. Otevřu lednici, ale řízky jsou fuč. Je tam jenom prázdný talířek. Budu si muset sehnat zámek.
Sám stává vždycky během oběda, protože přes noc hraje počítačové hry až do čtyř hodin do rána. Když ho pošlu nakoupit, odpoví mi: ,,Nemůžu. Copak necejtíš, jak smrdím?"
Já mu řeknu: ,,Tak se jdi vysprchovat." Zamračí se na mě: ,,Ale mokrej jít ven nesmím. Je tam zima." Plácnu se do čela: ,,Je léto!"
Pokaždý si musí najít nějakou výmluvu, aby nemusel vykročit do světa, ze kterého má strach. Proto sedí doma a hraje na počítači, protože tam má virtuální svět, ve kterém je všechno jinak. Když ho pošlu hrát si aspoň na dvorek, tak jde, ale s počítačem. Když ho vidím, že je brzo vzhůru, udiveně se ho zeptám: ,,Dneska jsi vstal nějak brzy?!"
„Já ještě nešel spát," odpoví mi.
