30. ledna 2019

SUPERMAMKA a „AHA MOMENT“ - napsala Lenka Doleželová

Dnešní doba nám ženám v péči o potomky moc nenahrává. Snažíme se být těmi nejlepšími maminami různými způsoby – ať už formou výchovy, pozornosti, zdravého jídelníčku, výletů, psychické pohody, darů a co já vím čím vším ještě. To ani nemluvím o nezanedbatelném vlivu informací z internetových stránek, sociálních sítí a dalších zdrojů.
Stejně tak já jsem stále něco řešila a vymýšlela, co ještě vylepšit. Ze všeho nejvíce jsem se trápila tím, jak svému osmiletému synovi vykompenzovat, že jsme se s jeho tátou před lety rozešli.
Jednoduše jsem na sebe vytvářela obrovský tlak a nesmyslné výčitky. A ještě to celé umocňoval fakt, že byl syn často nemocný, z čehož jsem byla naprosto zoufalá. Kráčela jsem tím pádem dlouho v bludném kruhu.
Největší skok se udál v posledním roce, kdy se skrze pády a krize začalo znatelně zlepšovat synovo zdraví. Nastoupil do třetí třídy, dostal novou paní učitelku a také díky tomu začaly přicházet pozitivní změny. Najednou nebyla jeho absence tak vysoká, jako v uplynulých letech. To pro mne znamenalo obrovskou úlevu.
A jak se odloupla jedna vrstva, tak následovala další a další.
Jedna z nich spočívala v přiznání si velké vázanosti na syna, jeho zbytečného hýčkání a kontrolování. Jednoduše jsem byla vše dohromady - milující matka, nesnesitelný policajt a k tomu i rázný táta…no super kombinace. A přitom jsem vnitřně tolik toužila vychovat z něho zdravě smýšlejícího a pevného člověka, který si jde za svou přirozenou touhou.
Jak ale toho docílit jsem netušila až do momentu, kdy jsem začala sledovat přednášky pedagoga a psychologa Marka Hermana. Vzala jsem si k srdci jeho věty typu: „Z dítěte se stane dobrý člověk, jestliže má spokojenou a milující matku“, nebo: „Ze spokojené matky čerpá celá rodina. Proto je matka vždy na prvním místě. Ne dítě. Ne otec. Matka“. Ne, že bych slyšela myšlenky v tomto duchu poprvé, ale tentokrát to bylo pro mne tak silné „AHA“, že mi vše začalo zapadat dohromady. Až mě to dojalo k slzám. Pan Herman v neposlední řadě zdůrazňuje, jak je nutné se vymezit vůči dítěti, stanovit jasná pravidla a mantinely především proto, aby se cítilo bezpečně.
A to je to, co se mi konečně podařilo změnit. Vymezit jasně svůj prostor a nekompromisně dodržovat úmluvy jako např.: „Teď nechci být půl hodiny rušena.“ Nebo: „Na ten kroužek jdeš, nezajímá mě, že se Ti nechce. Rozhodl ses pro něj, tak k tomu podle toho přistupuj!“ A najednou slyším ze synova pokoje, jak si prozpěvuje při stavění Lega a je vlastně šťastný sám se sebou. Nebo v druhém případě s nadšením vypráví skvělé zážitky z tréninku (které mimochodem dříve neprožíval). A já jsem též spokojená a pociťuji obrovskou úlevu, protože ten svůj prostor a čas na sebe nutně potřebuji a zároveň se cítím být lepší mámou.
Být tu pro syna téměř vždy k dispozici mě ničilo a dnes nechápu, jak jsem to mohla tak dlouho praktikovat.
O to více si teď umíme užít společné chvíle, ať už na lyžích, bruslích, vycházkách nebo při povídání před spaním.
Vím, že toto je začátek nové kapitoly a že nás čeká ještě hodně práce, ale už teď vím, že stojí za to být důsledná a současně tomu celému dát lehkost, radost a lásku.
Děkuji za můj velký „AHA moment“, děkuji sobě, že jsem jej nenechala proplout kolem sebe, ze srdce DĚKUJI!!!

Žádné komentáře:

Okomentovat