20. ledna 2019

Dilema - napsala Alena Knoblochová

Ilustrace: Satya V. Helusová
„Půjdeme večer do kina?“
„Nemůžu, musím napsat domácí úkol.“
„Z angličtiny?“
„Ne, ze psaní.“
„Ze psaní? To máš přece raz dva.“
„No právě že nemám. Sedím nad tím už třetí den a podívej se na výsledek.“
„Prázdná stránka?“
„No…“
„A co máte za téma?“ 
„Dialog. Vůbec nevím, jak začít. Nedovedu si vyfabulovat ani osu, ani osoby, ani nic. Prostě dutá hlava.“
„Jak je to možné? Ty, známá grafomanka a máš problémy to napsat?“
„No, nejdřív mě napadlo, že to bude jako že rozhovor nějakého člověka se smrtí.“
„Tak to je dobrý téma. Nemáš něco jiného?“
„No né, to by bylo dobrý. On je překvapený, že přišla bez kosy a není v černých hadrech. A ona by se mu vysmála… jenže pak jsem si vzpomněla na tu scénu z Faunova pozdního odpoledne. Víš, jak tam stojí Pospíšilová nad Suchařípou.“
„To je dobrá scéna.“
„Ale už je vlastně obehraná. Tak mě napadlo, že by to mohl být rozhovor novinářky se spisovatelem. Ona je z nějakého bulváru a on toho ještě moc nenapsal, ale teď mu právě vyšla nová kniha…..“
„No a dál?“
„Dál nic. Nenapadlo mě nic, kvůli čemu by se o něj ten bulvár zajímal. Nechtěla jsem z něho udělat opilce ani sukničkáře. On je vlastně strašně nudný. Navíc bych musela vyfabulovat fiktivní rozhovor. Potřebuju něco skutečného.“
„A v čem je problém?“
„No nevím. Napadlo mě, že bych napsala tu scénu, jak jsme se ztratili v poušti.“
„To to bylo dobrý. Ne?“
„No jo, jenže to jsme byli čtyři a mě se to nějak nedaří dát do toho dialogu. Navíc bych musela z jednoho udělat tupce. A to se mi nechce.“
„No promiň, ale tupci jste byli všichni čtyři. Poměrně skutečně“
„Tak vidíš. Chci, aby to bylo nějaké optimistické. Na pohodu.“
„Víš co, pojď raději do toho kina.“

Žádné komentáře:

Okomentovat