17. prosince 2018

Promiň, že jsem na tebe nepočkal - napsala Asja Žilová

Narodila jsem se v zemi, kde člověka soudili podle jeho původu, a proto tyto lidi stěhovali jako Ahasvera z jednoho místa na druhé, aby neměli přátele a kamarády. Bohužel, naše rodina patřila k nim.
Nebylo jednoduché najít na novém místě kamarády. Tak jsem jednou, po dalším stěhování, seděla na lavičce u domu a bylo mi hrozně smutno. Všude kolem dokola bezvýrazné domy z vepřovice, na ulici jemný prach, pyl jako pudr, vznášel se od každého pohybu a vánku.
A najednou, nevím kde, se objevilo černočerné štěňátko. Mávalo ocáskem, hlavu drželo nízko u země a pokorně se na mě dívalo tak, jakoby říkalo: ,,Jsem sám, hledám kamaráda, co ty na to?"

,,Já bych také chtěla kámoše. Budeme kamarádi!" řekla jsem Černouškovi. A od té chvíle jsme patřili k sobě.
Ve vsi bylo hodně psů; jedni měli pány, kteří je drželi na řetězu - ti byli zlí. Druzí byli volní, ale ty většinou neměli rádi lidé a tak je zaháněli kameny nebo klacky. Můj pejsek teď měl mě, neměl řetěz a byl volný - kamarádi musí být volní. Černoušek byl chytrý, zábavný, žádnou srandu nepokazil. Díky němu jsem poznala hodně věcí; mojí mysl nezatěžovaly starosti o tom, co bude zítra. Mé srdce bylo otevřené a začala jsem vnímat život plnými doušky. A i ta zapadlá vesnice už nevypadala tak ošklivě.
Hořkosladká vůně pelyňku nás lákala do nekonečné stepi a někdy jsme se vraceli domů i s kořistí. Tu jsme donesli sladké koření lékořice, tu pár syslů, což v hladovém poválečném období byl žádaný doplněk na chudý stůl. Syslí maso chutnalo jako kuřecí a tuk byl používán jako lék.
Černoušek rád předváděl své umění panáčkovat, sedat a lehat na povel, podávat tlapku, a to se zalíbilo i mým novým kamarádům Šurikovi a Koljovi. Teď jsme byli čtyři a bylo nám ještě líp. Kluci byli vášniví rybáři a někdy nás brávali s sebou. Černoušek nás vždy rozesmál svou snahou chytit mrskající se rybu na háčku, která ovšem většinou končila tím, že sám spadl do vody.
Tak radostně pro nás plynul čas, ale blížily se nudné hodiny ve škole. Já jsem vždy netrpělivě čekala na konec vyučování, abych mohla znovu být se svým kamarádem, který na mě vždy věrně čekal u brány školy.
Přišla zima, bohatá na sníh. Černouškovi se to strašně líbilo: ryl čumáčkem v závějích sněhu, klouzal se ve sněhu po břichu a směšně frkal a nebyl ani proti tomu, když jsem ho zapřáhla k lehkým saním. Tahal je a někdy tak prudce zatočil, že jsem vyletěla do sněhových zavějí. Byla s ním hrozná zábava, naše radost byla tak okouzlující a nakažlivá, že se Černoušek stal miláčkem nejen pro mne, ale i pro moje spolužáky.
Přišlo jaro, na které nikdy nezapomenu a do dnešního dne si nemůžu odpustit ztrátu, která nemusela být...
Oblíbenou podívanou v naší vesnici, v době jarního pohybu ledů po řece, bylo stavět a zapalovat hranice na krách. Řeka unášela oheň dál a dál do dálek a odnášela i závoj bílého dýmu. Černoušek radostně štěkal a lítal podél břehu. Bylo to nádherné, byly to krásné večery. Ale bohužel, zpráva kterou mi sdělil Šurik, už tak veselá a dobrá nebyla.
Každé jaro totiž přijížděli do vesnice odstřelovači toulavých psů. Šurikův otec mi proto nabídl, abych dočasně nechala Černouška u nich ve dvoře. Jak jsme se domluvili, tak jsme i udělali. Ráno jsem odvedla Černouška k Šurikovi a po škole jsem si ho měla zase vyzvednout. Ale Černoušek, jak byl vždy zvyklý doprovázet mě do školy a tam na mě trpělivě čekat, tak se tak rozhodl i tentokrát. Nechtěl mě nechat samotnou a utekl ze dvora...
Šurik se nenadále podíval z okna ve třídě a něco ho znepokojilo. Bez dovolení učitelky vyletěl ven a křičel: ,,Černoušek na tebe čeká u branky a blíží se k němu odstřelovač, poběž rychle!"
Ještě jsme ani nestihli vyběhnout ze školy a už nás překvapil vystřel z pušky.
Černoušek ležel na zemi. Ještě dýchal, snažil se zvednout, ale nemohl,. Jeho oči říkaly: ,,Promiň, že jsem na tebe nepočkal..."
Tento den byl nejsmutnějším dnem v mém životě. Bolest, která mě zasáhla před šedesáti lety, se mnou zůstala navždy...

Žádné komentáře:

Okomentovat