7. prosince 2018

Pod starou pinií - napsal Zdeněk Majzlík

S manželkou zásadně chodíme jen na tzv. nudapláže. Prostě mezi naháče. Je to lepší, protože oba nemáme rádi na sobě mokré plavky, a už vůbec ne, jak při jejich schnutí na našich tělech nás drásá krystalizující sůl. V tom místě byla také nudapláž, ale byla pro české penzisty šíleně drahá. Nehledě k tomu, že tam naháči po sobě málem šlapali, a to také nemáme rádi.
 Hledali jsme tedy nějaké jiné místo, kde by bylo možné být bez plavek a kde by nás nechtěli zruinovat. A po drobném, ale krkolomném prodírání se lesem a křovinami jsme ho našli. Pobřeží rozeklaných skal, klidu a nádherné vůně staré a překrásné pinie na jedné ze skal. Bylo jasné, že to je jen a jen naše místo.
Rozbalili jsme si deky, vybalili knihy, stoh časopisů 100+1, sudoku a krásně jsme se uvelebili. Pinie nás hladila tou svou nádhernou vůni a my jsme byli šťastní.
Asi po půl hodině šel kolem nás nějaký nahatý pán. A když nás uviděl, tak doslova zkoprněl. Konečně jsem viděl, co to je, když někomu spadne brada. Rychle se ale vzpamatoval a s ne příjemným výrazem v obličeji odešel. Za pět minut na to přišli dva jiní, a také nahatí páni. Scénář byl stejný. Zkoprnění, úžas a pak znechucený odchod. Toto se pak opakovalo ještě několikrát a ve mě začal hlodat červ pochybností, jestli jsme drobet "nešlápli vedle". Ale čím?
Pak jsem si uvědomil, že jak jsme se k tomu našemu místu prodírali, tak na některých stromech byly přilepeny nějaké barevné listiny v igelitových obalech. Tehdy jsem si jich nevšímal, protože jsem se těšil na slanou vodu. Teď mne napadlo, že by možná bylo dobré je trochu prozkoumat.
Vyrazil jsem do toho lesíku a hned první "tabulku" jsem demontoval. Po návratu jsme i s tou mou velmi velmi špatnou angličtinou rychle zjistili, o co jde. Na krásně barevné listině se všem zájemcům oznamovalo, že v tomto místě se právě odehrává NEJVĚTŠÍ GAY PÁRTY EVROPY.
Byli jsme tam jako pěst na oko. Mezi všemi těmi muži, kteří se drželi za ruce či se objímali s jinými muži, jsem se já držel za ruku ženy. Své ženy. Opět jsem se vymikal standartu a to mne potěšilo. Byla jich tam spousta. Ale po té prvotní nedůvěře nás axeptovali a byli v naprosté pohodě. Odpoledne jsme se pak seznámili se dvěma Rakušany. Bydlí poblíž Linze a spolu žijí již dlouhá léta.
Od té doby se na tom místě každý rok ve stejnou dobu setkáváme. My přivezeme malý dárek jim, ani zase nějaký prezent nám. Najít v dnešním světě lidi se kterými je nám hezky, není jen tak. Nám je s nimi krásně. Příští rok pro ně povezeme dárek od naší dcery. Košíček a nějakou malou hliněnou plastiku, které ona v rámci rehabilitace vyrábí těma svýma ochrnutýma rukama. Krásnější dar jim dát nemůžu.

Žádné komentáře:

Okomentovat