Snad tedy o psím čenichu? Nebo o nastydlém podzimním ránu? O životních pochodech, rozchodech, chodech či záchodech? Koho by něco tak banálního zajímalo ve světě, ovládaném tím bulvárním Ksichtovníkem? (Ano, jsem hrdý na svůj jazyk, a proto odmítám používat to cizácky znějící slovo: „Facebook“!)
Ale ani národní sebeuvědomění nepomohlo. A já pořád nevím, o čem… Jediné, co mě těší, je fakt, že všichni ostatní účastníci kurzu budou mít půlky sevřené úplně stejně jako já!
Postupuji v krátkém štrůdlu ospalých zákazníků k pokladně. Z nedostatku podnětů pozoruji kaluž mléka na podlaze. Netečně si potvora leží a pranic se nezajímá o mé dilema. Ach, ty dnešní povrchní kaluže…!
Fronta se pohybuje šnečím tempem. Jako by ani nechtěla být pevným pilířem tomuto chrámu konzumu! Do prostoru výrazně vytrčená pokladní se nedá nikterak ošálit originální všedností dnešního rána a zcela nevzrušeně markuje zboží. „Tři sta padesát čtyři.“ „Máte naši slevovou kartičku?“ „Sbíráte body?“ Slova létají kolem mé hlavy a narušují tok myšlenek. Místo nad příběhem, přemýšlím o pikové dámě, u které zabodoval srdcový filek.
O čem budu psát?
Mléčná skvrna se blíží. Pro mravence je učiněným oceánem kvalitní potravy. Zvláštní, jak umí být docela obyčejný flek užitečný, zatímco takový, nervozitou flekatý člověk…
Babka Kadeřábková se konečně prodrala až k pásu. S rychlostí, zcela neodpovídající svraštělému tělu, na něj začala kupit věci ze svého vozíku. Rohlíky, máslo, plechovku pro kočku, dvě role toho nejcennějšího papíru na světě a ještě hlávku květáku.
Pás poskočil. To se tlustá pokladní probrala z dřímoty a zrychlila tempo. Babka hbitě zareagovala. Natáhla ruku, třímají květák, o kousíček kupředu, přesně tam, kam popojelo místo, na které jej v duchu již dávno usadila.
Pokladní zřejmě vycítila výzvu. A tak se stalo, že ještě než vrásčitá ruka dokončila pohyb, ucukl pás podruhé.
Výše důchodu naučila babku Kadeřábkovou neváhat. „Toto je moje hlávka! Sama jsem si ji vybrala a sama si ji ubráním!“ proletělo jí hlavou. A věrna husitskému heslu: „Proti všem!“ odvážně protáhla své košťálovité rozpažení ještě o nějakých deset čísel.
Jenže, to už stála na špičkách, jako baletka v Labutím jezeru, nakloněná daleko kupředu. Další pohyb, byť malinký, narušil již tak dosti vratkou rovnováhu a babka zahučela dolů, vstříc podlaze. Cestou drnkla bradou o pás pokladny, kteréžto gesto rozhazovačnosti využila její protéza a zbaběle opustila bezzubé dásně.
Tlustá pokladní zřejmě již dávno uvykla rytmu prodejny. Nebylo tedy divu, že se jí slogan: „Chyťte si svoji vlastní slevu!“ vryl hluboko pod kůži. Takže když jí kolem hlavy proletěly babčiny zuby, neváhala ani vteřinu a skočila po nich.
Bohužel, taková pokladní nemívá, na rozdíl od ředitele, svoji židli jistou. Obzvláště, když je otočná a s kolečky. Ta její bleskurychle podjela pod tlustým zadkem a vyklopila ho elegantně na zem, hned vedle vykulené babky.
Teprve teď zareagoval za kasou stojící dozor prodejny, vyzáblý mladík s uhry na tváři. Ve snaze přesvědčit okolí o své užitečnosti, učinil pokus přijít na pomoc těm dvěma skáceným existencím.
Energicky nakročil, a… šlápl do kaluže mléka. Nohy mu okamžitě vystřelily vzhůru do nebes, zatím co panáček pokračoval přesně opačným směrem. Plácl sebou s vlhkým žuchnutím na zem, a po zádech plynule doklouzal k ostatním.
Prodejna v té chvíli připomínala bowlingovou hernu. Na podlaze ležely tři lidské kuželky a s udiveným výrazem v očích horečnatě přemýšlely o tom, co je to vlastně porazilo.
Překvapené ticho narušila protéza. Dopadla doprostřed mezi ně a hlasitě zacvakala umělými zuby, jako ohnivý španělský tanečník svými kastanětami.
A v té chvíli se mi rozsvítilo. Už vím, o čem budu psát. O vlivu košťálové zeleniny na umělý chrup!
