„Ta kapka je určitě šťastná, že si hraje se sluníčkem, můj malý Skřivánku,“ usmála jsem se na ni. A protože se už venku udělalo hezky, oblékly jsme se a vydaly se do města. Jely jsme tramvají. Na jejích zaprášených oknech zůstaly po vydatném dešti jen cestičky.
„To je hrůza, cožpak nemohou umýt okna?!“ nadávala paní, která seděla za námi. „Vždyť se přes ně není vůbec vidět!“ zlobila se, když jsme projížděly kolem kvetoucí zahrady u kostela Svaté Anny.
Tramvaj na křižovatce zastavila. A právě v tu chvíli Eliška řekla: „Babi, prosím, vyfoť mi z okna ten kostel. A pospíchej, než se zase rozjedeme,“ dodala naléhavě. „Bude to určitě krásný obrázek jako od malíře.“
Doma jsme se na fotografii podívaly a Eliška se radovala: „Ten kostel takhle vypadá jako z pohádky – zacloněný tajemným závěsem, který vytvořil kouzelník z průhledných korálků.“
Objektiv opravdu zachytil nádherný pohled na kostel. Za šedým závojem vypadal záhadně s jakýmsi nádechem tichého smutku.
Někdo vnímá jen špínu, ale můj malý Skřivánek vidí svět jinak. Díky bohu.
