3. října 2018

Smolný den - napsala Jana Staňková

„Sakra, černá kočka přes cestu“ ozval se na sedačce vedle mě Franta. Vybral si ale dost blbý okamžik. Právě jsme spěchali k požáru, tak mě žádné kočky nezajímají. Ani ty dvounohé. Mrkl jsem na něj a vidím, že by se nejradši otočil a jel zpátky do bezpečí naší hasičárny. Má smůlu, dneska velím já. Dal jsem mu jasný příkaz: „Jeď a neblbni. Přece nebudeš pověrčivý“.
To ho probralo. Pokračujeme v jízdě. V dálce už byl vidět sloup dýmu.
„Kruci, to se zase ohřejeme“! ulevil jsem si. Dorazili jsme na místo, ale oni už tam byli. Naši amatérští pomocníci, dobrovolní hasiči. V každé vesnici funguje nějaký jejich oddíl. Tak není divu, že jsou všude první. Svou horlivostí mnohdy předčí i nás, profesionály. Tak jako dnes. Po příjezdu jsme začali rychle dávat dohromady techniku. Shodili jsme hadice, spojujeme je. Ale kus nám chyběl. „Sakra práce, kde jen může být!“
Chvilku pátráme. Aha, oni nám ho čmajzli. Než nám ho vrátili , trochu jsme se zdrželi. Po zjednání nápravy konečně hasíme. Netrvalo to dlouho a je po ohni. Jenom všudypřítomný dým a silný zápach spáleniny dává vědět, že se tu něco dělo. Teď musím prohlédnout vnitřek budovy.
„Ochlazujte budovu. A dávejte pozor, aby to někde zase nechytlo,“ nařizuji dobrovolníkům. Nasazuji si masku a vcházím dovnitř. Všude se valí dým, není vidět na krok. Radši si zapínám čelovku.
Zdá se, že je všechno v pořádku. Po ohni ani památka.
Otáčím se směrem k východu. Ale vtom dostávám plnou palbu z hadice. Proud vody mě odhodil a já spadl o několik metrů dál na zem. Co to bylo? pomyslel jsem si. Namáhavě jsem se zvedl na nohy a je to tu zas. Další dávka. Tentokrát už zpět na nohy tolik nepospíchám.
Rozhlížím se opatrně kolem sebe a nadávám: „Vy pitomci, co to děláte“? Můj křik ale přehlušuje vrčení motorů. U vchodu vidím jakési mlhavé postavičky. Proč je jich tam ale tolik? V tu chvíli jsem pochopil. Čekají, až se vznítí další jiskřička. Ta moje!
Vypínám čelovku, aby mě opět neuhasili. Zmlácený a potmě se šátrám směrem, kde tuším východ. Oheň je ale pod kontrolou, takže můžeme odjet. Cestou zpět jsme skončili v příkopu a čekáme pro změnu na záchranu my. Tři smůly za den, to je dost i na mě. Zdá se, že i já začínám být pověrčivý.

Žádné komentáře:

Okomentovat