30. října 2018

Šemík na Velké pardubické - napsala Ivana Výborná

„Jak to, že nemám železem chráněné plece a hlavu. A ten kmán, co se mi vyhoupl na hřbet má na sobě místo brnění jen jakýsi barevný hadřík a barevnou kapu, namísto železné přilbice s chocholem. Z toho mrňavého sedla spadne jak zralá hruška, až se rozběhnu proti druhému oři a dřevec protivníka se ho zlehka dotkne. Divím se, že více nedbá o své zdraví. Železo je přece základ.“
„Co se to proboha zase děje? Copak se nerozeběhnou proti sobě jen dva komoni, ale všech 22 najednou? No, to bude pěkný masakr. Koukám, že ti hnědáci jsou nějací nervózní. Přešlapují, frkají, poskakují jako po žhavém uhlí. A ta móda? Proboha! Ocasy spletené do copu, hřívy do nazdobených pramínků a některý má dokonce, no, to mě podrž, šachovnici na zadku.
Žádný nemá poctivou hřívu přes oči jako já a ocas tak dlouhý, že špičkou zametá prach země. Ani tu není dlážděné nádvoří, obehnané zdí, kde se turnaje odehrávají, ale všude jen tráva a nějaké proutí. Jak se mezi sebou, sakra, utkáme, když pořád chodíme dokola v kruhu?“
Najednou se ozvalo „do řady“ potom „točit na mne“ a pak „Start.“ Ve stejnou chvíli vyletěl červený praporek vzhůru a odstartoval závod.
V jednom chumlu, namačkáni na sebe, jsme vyrazili tryskem. Řítím se dopředu, nekoukám nalevo, napravo. Každá buňka v mém těle křičí „koukej mazat, ať jsi první.“ Bez obtíží jsem přeletěl dva živé ploty, bez námahy zdolal i vodní příkop, najednou jsem v čele a říkám si „no, to je o moc lepší než jsou rytířské turnaje, tenhle závod ořů je brnkačka.“ Pádili jsme dopředu. A najednou v letu jsem před sebou uviděl něco strašného. Vysokou zelenou hradbu, které jsem se tak lekl, že jsem ztratil rytmus a nevyšel mi krok.
„Proboha, takové monstrum.“ Prý se to jmenuje Taxisův příkop a musel bych skočit 2,5 metru do výšky a hnedle 7 metrů do dálky. A na druhé straně při doskoku je prý země o metr níž, to si povídali ti kmáni a tak se nedivte, že se mi do skoku nechtělo. Kmán mě silně stiskl koleny, udidlem zdvihl mou hlavu nahoru, div, že mi nepraskl krční obratel a zakřičel „skoč ten Taxík“.
Když jsem slyšel tuhle pobídku, na něco jsem si vzpomněl. Tehdy se přece před zraky knížete Křesomysla a mnoha diváků chystala poprava mého pána, vladyky Horymíra. Odsouzenec měl poslední přání, projet se na mně, na svém milovaném oři. Kníže to dovolil a tak jsme lehkým klusem objížděli nádvoří od brány k bráně a najednou mě Horymír silně stiskl koleny, udidlem zdvihl mou hlavu nahoru, div, že mi nepraskl krční obratel a zakřičel “skoč ty hradby.“ A já se vzepjal, přenesl se skokem přes ně, dopadl na Vyšehradskou skálu, z ní skočil do Vltavy, přeplaval ji a uháněl k Neumětelům. Tehdy kníže Křesomysl, v úžasu nad mou chrabrostí, daroval mému pánovi život...
Při téhle vzpomínce jsem si řekl „jak by mne, tak výjimečného oře, mohl nějaký příkop zastavit?“ Mohutně jsem se odrazil, vznesl se jak vlaštovka a lehce přeletěl tu směšnou překážku. Plný síly jsem doběhl koně, co cválali přede mnou, v oranici jsem je předstihl a do cíle jsem doběhl jako vítěz. Já, Šemík.

Žádné komentáře:

Okomentovat