27. října 2018

Faustovo varování - napsal Jan Smrčka

Šel jsem do kavárny. Na kávu a sacher. Ve Slavii je dělají dobré, a když mám kliku, je i dobrý výhled na Hradčany. Dnes bude hezký výhled. Je volno u okna a slunečno. Objednal jsem si. Zastavil jsem čas, vypnul mysl. Nechávám vstoupit svět k sobě.
„Dobrý den.“
„Dobrý den,“ odpovím.
„Máte tu volno?“
Zaváhal jsem. Bylo lákavé, zalhat, že ne. Rozhlédl jsem se, abych se ujistil, že jiná místa volná nejsou. Ale ten člověk vypadá mile a sdílně. Jsem zvědavý, co se dozvím.
„Prosím, posaďte se.“
„Znáte mně? Myslím, že ne. Mé jméno je Faust. Johan Faust. Vzpomenete si na můj příběh?“
„Ano, ten známe všichni,“ odpovím.
„Trochu jej s dovolením připomenu,“ řekl a začal svůj dlouhý monolog.

Svůj život jsem vložil do služeb vědy. Mnoho času jsem věnoval studiu. Učil se do úmoru. Poznával a objevoval jsem mnohé. Bylo to úžasné, okouzlující a bezbřehé. Měl jsem pocit, že hranice jsou neskutečně daleko. Každý den přinášel úžasná dobrodružství. Dobrodružství vědy, chápete? Chápete to? Umíte si to vůbec představit? Přikývl jsem. Mezitím nám přinesli, co jsme si objednali. Byl jsem jak ve snách. Pokračoval. Tolik krásného a nového. S ostatními, jak vy dnes říkáte, vědci, jsme si vyměňovali informace, zkušenosti a postupy. Byl to vlastně závod, kdo se dostane dál, kdo objeví víc. A pak to přišlo. Ta hranice byla hmatatelná. Byla zde a nešlo jít dál. Byla jak zeď.
Najednou jsem stál na místě a bylo po dobrodružství. Stál jsem nebo se motal v kole. Bylo to frustrující. Chladné, mrtvolné nic. Zoufale jsem chtěl jít dál, ale nevěděl jsem jak! Kudy! Potřeboval jsem nějak pomoci. Kde jsi byl, bože? Ale pomoc nikde. Neumíte si představit, jak jsem toužil jít dál. Takový život najednou nestál za nic. Snad jsem prožil vše, co mi mělo být dopřáno? Dál mně již nic nečeká? Ne, to nesmí být pravda. Co můžu udělat? Udělám vše a ještě víc, jen ať mohu pokračovat. Prosím.
V tom se objevil On. Uprostřed naprosté beznaděje. Byl přátelský, milý, chápající a co bylo ještě horší, bylo to, že byl blízko, skutečný, živý a mohl to, co bylo nutné a vůbec nejhorší byla jeho svůdnost. Ne ta jakou mají ženy ve svém hlase, svých křivkách, náručí, vlasech nebo v klíně. Ne, to bylo něco jiného. Bylo to jako když otevřete dveře a pak jedete na cestu kolem světa. Volnost. Nebo jako chůdy, které vás donesou dál nebo tak něco. Jeho sliby zněly tak sladce. Ano, ano, chci pokračovat! Chci zase to dobrodružství plné objevů, novot a krás. To se ani nedá popsat, natož vysvětlit. Vlastně budu moci víc, než ostatní. Dostanu se tam, kde nikdo nebyl a já to dokážu. To bylo tak lákavé, že jsem byl ochoten zaplatit cokoli. Dám cokoli a to cokoli jsem dal.
Chápete to? Dal jsem to a nemohl to vzít zpět. Zaprodal jsem se ... odmlčel se. Byl jsem ohromen tím, co říká, že jsem si teprve teď uvědomil, s kým mluvím. Spíš koho poslouchám. Napadlo mně, jak se sem dostal a vlastně jak jsem se dostal já k němu. Jemu to byl zjevně fuk. Pokračoval jako by se nic zvláštního nedělo. A nechal na pospas mým pochybám.
Věci byly dány a já se pustil do práce, ale nebylo to ono. Ta původní radost byla ta tam. Najednou jsem nebyl ten, kdo objevuje. Vždycky někdo přišel a řekl mi, udělej tohle a tohle a já pochopil co je potřeba. Výsledky byly skvělé to ano, ale ta radost z úspěchu měla velkou pachuť. Ta pachuť byla v tom, že mne vedli za ručičku jako žáčka v základní škole. Já už nebyl ten skvělý génius jako dříve. Byl jsem jak malé dítě, které se drží máminy sukně. Byl jsem jak tele, které vedou na porážku. Nebyl jsem to já a nebylo to dobrodružství. Ta sláva nestála za tu objeť. To jsem poznal brzo. Nechtěl jsme na to myslel a hnal svou touhu dál a dál. Ovšem radosti bylo méně a méně. Nakonec jsem byl rád, že to ukončil.
Od té doby jsem viděl mnoho lidí, kteří přestože znali můj příběh, udělali to samé, ale nepoučili se. Je jedno jakou měl formu a co nabízel. Svou berličku si každý rád vyzkoušel a toužil po ní stejně jako já a tušíte, jak skončili? Vy máte výhodu. Stojím před vámi já a můj příběh a jeho poselství. Dejte si pozor. Ta výhoda, o které hovořím, vás nenaplní, ale sežere.
Slibte mi, že jej nebudete poslouchat a já budu moci v klidu odejít.

Zmlknul. Čekal na odpověď. Já jsem se nemohl vzpamatovat. Opět jsem si uvědomil absurditu situace. A proč to říká právě mně a zrovna tady?
Upoutalo mně kafe. Kam chce jít, když nedopil? Já jsem na tom jinak, já nepospíchám. Nemusím dopíjet, navíc jsem nedojedl svůj dort. Kouká na mě velmi odhodlaně.
To je situace. Že jsem nezalhal. No jo. O tom přece mluví.
Já vám to klidně slíbím. A může odejít. A dokonce v klidu.
Usmál se. Promiňte. Napil se. Párkrát jsem vám položil otázku. Říká pomalu a klidně. Důrazně a bohorovně. Může si to člověk v jeho situaci vůbec dovolit? Zda mně pochopil? Chtěl jsem říct, že mám zrovna teď jiné zájmy, ta Hradčana, káva, sachr, podívám se z okna, slunce a klid. A on tohle! Navíc důrazně dodá. Víte o čem mluvím?
Popravdě ne. Teď mu to vysvětlím zase já. Mám svou práci, rodinu, domek, psa a kočku. Víte zase vy, co je to starostí a jak ty jsou bezbřehé. Mně nikdo nepomůže. Vám není pomoci, tvrdí on. Pane Fauste. Říkejte mi Johane. Přerušil mne. Johane. Jak se jmenujete vy. Co si to dovoluje. To přehání. Stále mně sleduje svýma očima a mám pocit, že on sám je ten, komu se zaprodal. Jan, vypadne ze mně nesměle.
Mlčí a prohlíží si mně. Nic neříká a to je dobře. Oddychová chvilka mi dává šanci pohlédnout z okna. Mně zajíma to slunce a ne on. Proč chtěl víc než mohl mít? To je jeho problém Nene to je i váš problém. Skočil mi do myšlenky, aniž bych si to uvědomil. Jak to? Ptám se. Protože o tom mluvím s vámi. Mohu vás o něco požádat? Cítím, že mne jeho mysl začíná ovládat. Vím, že mám říci ne, ale ke svému překvapení svolím a nechápu proč. Dovolil jsem mu, aby se posadil a nechtěl jsem. Teď znovu.
"Pochopil jste, Jene, že jsou síly větší, než si umíme představit. Já po vás nechci víc, než abych se vám mohl svěřit. Jsem rád, že mně chápete."
Rychle rozhovor skončí, domluvíme si další schůzku a ponechá mě osudu.
Jako ve snách platím a odcházím.
Stalo se to vůbec?


Přemýšlím o tom a nevím, jestli to byla realita nebo fikce. Proč zrovna já? O nic neusiluji. Vlastně nemám ani cíl. Společnost mně někam unáší. Ani vybrat mi nedají. Teď se mám rozhodnout. Ani mi defakto nedá na vybranou. Co se stane, když nepřijdu? Dá mi poznámku? Pohlavek? Bude si na mě stěžovat. Komu? Proč na to vůbec myslím?
Najednou jsem zase ve Slávii. Čeká na mne u stejného stolu. Pozdraví, nabídne mi stejné místo. Dělá tak samzřejmě, přirozeně. Ani nemám čas si uvědomit, že mnou manipuluje. Nebo ne? Bavíme se o mé práci. Řeč plyne jak voda. Je mi to příjemné. Chtěl bych se na pár věcí zeptat. Neudělám to. Nechci rušit tu pohodu, nechci být nezdvořilý, nechci aby na mně zase zaútočil. Chci to hezké milé povídání. On to ví a bavíme se. Čas tak krásně točí hodinami a mnou taky. Odcházím. Jsem dobře naladěn. Vím, kdy se sejdeme opět. Musím se přiznat, že se těším.
Metoda cukru a biče? Vidím jej potřetí. Je reálný. Určitě se mi nezdá. Pár zdvořilostních frází, víkend byl fajn, rodina v poho, výlet se podařil, děti byly snesitekné, znáte to. Proč mi nevěříte. Udeřil. Půjde do tuhého. Máte občanku? Nebuďte směšný. Odsekl rázně a panovačně dodal. O to tu přece nejde. Co je podstatné, co to tu na mně hrajete? Kdo jste? Zvýšil jsem hlas a lidé vedle u stolu se otočili. No a? Je to jeho problém. V klidu, kde bere ten klid, odpověděl. A tiše. Faust. Johan Faust. To přece dobře víte. Znělo to naléhavě, důrazně a řekl to velmi pomalu. Byl pánem situace. Dokonce i pánem mým, mám ten dojem. Ano. To jste mi řekl. Dívám se mu do očí tak, že i ten vedlejší stůl chápe, o co tu jde. Říkám to také pomalu. Moje slova mají odpovídající váhu. Získavám půdu zpět pod nohama, ale mám dojem, že to chce on. To vůbec nevadí. Co jsem dobil je mé a basta.
Jane, došel byste na Vinohrady?
K čemu, máme tramvaje.
S tou tramvají je to lepší než pěšky, že?
Chápu kam míří. Myslíte, že si nás koupili tím, že jezdíme tramvají? Kolik věcí potřebujete k životu a kdo vám je dá? Vy jste se dostal do pekla. Jaké to tam je? Obracím drze list. Přijal to. Hrozné? Kéž by to tam bylo jen hrozné. Řekl to vyrovnaně. Nezaskočil jsem ho. Je za ním za ním síla prožitku. Řekl to stejně jako jiní říkají, že jim ujela tramvaj. Ale cítím sílu toho, co mi říká a mám pocit sblížení. Propadám se k němu. Jeho urgentnost mne objímá a nepouští. Vím, že to bude pokračovat. Nevím jak. Nevím, kde to skončí.


Žádné komentáře:

Okomentovat